Zajímavosti

Maršál Malinovskij

V listopadu roku 1950 byla před Místodržitelským palácem na dnešním Moravském náměstí slavnostně odhalena bronzová busta maršála Malinovského v nadživotní velikosti na žulovém podstavci. Rodion Jakovlevič Malinovskij (1898 – 1967), který v dubnu roku 1945 osvobodil Brno, byl ovšem po pěti letech z náměstí Rudé armády přemístěn na místo, odkud se na nás kouká dodnes. Malinovského náměstí svůj název nese už od roku 1946, takže to vypadá, že Rodion tam prostě patří. Brno navštívil až po mnoha letech, v roce 1962, podruhé a naposledy v roce 1964. Jestli se zastavil na „svém Maliňáku“ u své busty, nevím, jisté však je, že Rodion Jakovlevič Malinovskij je Čestným občanem města Brna.

První školka

První česká mateřská školka v Brně byla založena v zahradě domu na Cejlu č. 51. Majitelem domu byl významný brněnský podnikatel ve vlnařství Jan Hlávka (1819 – 1895), který se z tkalcovského mistra vypracoval na majitele továrny na výrobu vlněného zboží. Sídlo jeho firmy bylo v místech dnešní Bratislavské ulice č. 71. Jan Hlávka byl velkým podporovatelem chudých českých obyvatel Brna. Byl jedním ze zakládajících členů Cyrilometodějské záložny (Zelný trh 2) a spoluzakladatelem Filharmonické besedy v Brně. V Masarykově čtvrti je po něm pojmenována ulice – Hlávkova.

Nejstarší deska

Vůbec nejstarší dochovaná pamětní deska v Brně pochází z roku 1492! Až do roku 1932 zdobila levý pilíř Kamenného mostu přes Svratku na Starém Brně. Při tehdejší novodobé úpravě mostu byla opatrně sňata a uložena do lapidária Muzea města Brna. Na desce o rozměrech 33, 5 krát 78, 5 cm je ve dvou řádcích vytesán text: HANNS TRACH HAT DAS VOLPRACHT 1492 (Toto dílo provedl Hanns Trach 1492). Brněnský stavitel, zednický mistr a významný člen brněnské městské rady Hanns Tracht (Track) byl autorem přestavby, která vydržela s malými úpravami až do roku 1932! Dnešní moderní most už nemá s tehdejším nic společného.

Josef Lídl

Firma Josef Lídl jako jediná na světě dodnes vyrábí křídlovky stočené z jednoho kusu plechu. Stejnojmennou firmu založil Josef Lídl (1864 – 1946) v roce 1892 v Brně, zpočátku však pouze za účelem prodeje hudebních nástrojů. Josef Lídl byl synem tkalcovského mistra v Manětíně a původní podoba příjmení tohoto výjimečného rodu bylo Liedl. Změna podoby příjmení na Lídl mu byla úředně povolena v roce 1936. Jeho poslední a nejznámější adresou byl Zelný trh č. 11 a od roku 1919 sousední dům č. 10. V tomto paláci, který patří mezi nejvýznamnější stavby středověkého Brna, a který Lídl koupil na konci 19. stol., bydlel až do své smrti. Svého syna Václava přibral Josef do firmy v roce 1918, ten se později ujal jejího vedení.

Nejstarší nemocnice

Nejstarší soustavně fungující městskou nemocnicí nejen v Brně, ale na celé Moravě, je Nemocnice Milosrdných bratří. Byla založena 15. 11. 1747 zásluhou hraběte Leopolda z Dietrichštejna, který pro budovu kláštera s nemocnicí zakoupil pozemky na Starém Brně. Podle plánů brněnského stavitele Mořice Grimma byl postaven konvent s lékárnou a nemocnicí se 70 lůžky. Komplex budov však brzy nestačil, protože nemocných přibývalo. První přístavba (v Polní) byla dokončena v roce 1895 a v roce 1934 byla přistavěna další dodnes sloužící budova. Z přehledu hospitalizovaných povolání vyplývá, že např. v letech 1848 – 1850 bylo hospitalizováno nejvíce ševců, tkalců a dráteníků.

Karel Příza

Za prvního českého textilního podnikatele v Brně je dodnes považován Brňan Karel Jan Příza (1781 – 1854). Zpočátku pracoval jako soukenický mistr v Zábrdovicích. Od roku 1810 byl majitelem tří domů na předměstí Cejlu, které nechal brzy přestavět na jednoposchoďovou tovární budovu. V roce 1815 požádal o udělení zemského továrního oprávnění k výrobě suken a založil na Cejlu č. 10 textilní továrnu. Díky udělenému továrnímu oprávnění je dnes považován za nejstaršího brněnského manufakturistu českého původu. Ulice Přízova v katastru Trnitá je pojmenována právě po Karlovi.

U medvídka

Josef Petrůj (1881 – 1932) patřil k průkopníkům české fotografie v Brně a to již za dob první republiky. Jeho spolupracovníkem byl brněnský fotograf Vladimír Lehký (1891 – 1944), který byl oficiálním fotografem osobností, významných brněnských herců, byl fotografem T. G. Masaryka. V roce 1931 Josef Petrůj živnost předal synovi Evženovi (1905 – 1992), ten vybudoval moderní ateliér na kabinetní a portrétní fotografie, zejména dětské. Proto později dostal tento závod firemní název „U medvídka“. S nástupem komunistů byl však známý ateliér v horní části České ulice zlikvidován a do celého prostoru se nastěhovalo knihkupectví převážně se sovětskou literaturou.

Krkoškova Rovnost

V létě roku 1885 sedával učitel a novinář Pankrác Krkoška (1861 – 1888) v dávno zaniklém hostinci U Průšů v Bratislavské ulici. Nevšímal si, že u vedlejšího stolu se mnohdy strhla hádka a nejednou došlo k potyčkám. Krkoška zde u piva napsal první číslo Rovnosti, které však bylo záhy rakouskou cenzurou zabaveno. Opravená verze, napsána o týden později také U Průšů, vyšla 20. srpna 1885. První číslo mělo 8 stran, noviny byly zdarma, náklad činil přibližně 600 kusů. Další čísla už stála 5 krejcarů a vycházela první a třetí čtvrtek každého měsíce. Neobyčejně sečtělému Krkoškovi bylo v té době 24 let. Právě jemu vděčíme za založení nejdéle vycházejících novin ve střední Evropě, kdy tehdejší redakce sídlila na Josefově v dnešní Bratislavské č. 13.

Náměstí v rybníku

Tzv. Hutterův rybník se mnoho let rozprostíral v místech dnešního nám. 28. října a byl posledním z osmi rybníků na Ponávce před Brnem. Okolí Hutterova rybníku tehdy nebylo osídlené a předměstí Brna končilo v místech Janáčkova divadla. Hráz se táhla přibližně od dnešní třídy Kpt. Jaroše až ke křižovatce ulic Milady Horákové – Francouzská. Rybník měl plochu o rozloze 2 ha. Vypuštěn, vysušen a zasypán byl v roce 1781. Na jeho místě postupně vznikala koncem 19. stol. nová zástavba. Tuto zástavbu tehdy tvořily honosné výstavní paláce, ale také obyčejné nájemní domy. Nově vznikající náměstí dostalo v květnu roku 1867 svůj první název Hutterteich (Hutterův rybník).

Mimořádné nařízení

Národní výbor pro Velké Brno nařídil počínaje dnem 1. 5. 1945 pracovní povinnost mužů ročníků narození 1920 až 1925. Z této pracovní povinnosti byli vyloučeni zaměstnanci vodáren, elektráren, elektrických drah, zdravotní služby a hasičstva. Tímto opatřením se zajišťovaly naléhavé práce spojené s opravou komunikací. Každý si musel pro jednotlivý den přinést nářadí, lopaty, krumpáče a jídlo. Muži se shromažďovali denně „v 7 hodin moskevského času“ u příslušných policejních revírů, odkud byli rozesíláni na potřebné práce. Neuposlechnutí příkazu mělo být přísně trestáno jako sabotáž.

První tah

4. 5. 1751 se ve velkém sále Zemského domu (dnes Nová radnice) konal za velkého zájmu veřejnosti první tah loterie, jehož pořadatelem byla nedávno před tím založená Půjčovní banka. Druhý tah následoval ještě v prosinci téhož roku. Šlo o loterii věcnou, jejímiž výhrami byly cenné stříbrné předměty, porcelán, obrazy, sošky a jiné umělecké předměty. Poté však na tuto hru dostal výhradní monopol pro celou rakouskou říši Ital Ottavio di Cataldi a loterie v Brně na čas ustaly. Později se však stalo Brno spolu s Vídní a Štýrským Hradcem jedním ze sídel loterijních úřadů, které provozovaly tehdy velmi populární „lotynku“.

Rybář Martin

Fenomenální režisér Martin Frič (1902 – 1968) vzpomíná: To bylo tak. Werich se dozvěděl, že jsem rybář. A dostal jsem od něj pozvání, abych si s ním šel zachytat. S radostí jsem to přijmul. Chytáme, chytáme a najednou se tam objevil Voskovec. Sednul si k nám a povídá. Poslyšte, nechtěl byste s námi udělat film? Já povídám: No moc rád! A tak jsme se poprvé sešli a začali psát Hej Rup! Psali jsme asi týden, když přišel Voskovec (velmi upřímný člověk), chvíli se na mě díval a povídá: „Poslyšte, my jsme si mysleli, že jste trouba…, původně. Ale teď vidíme, že nejste. Tak si budeme tykat“. A tím začala naše celoživotní spolupráce a upřímné přátelství.

Nejstarší kloboučnictví

V Běhounské ulici č. 1, v domě, kde má dnes sídlo Policie České republiky, založil již v době první republiky obchod pánskými klobouky pan Rudolf Landa. Jednalo se o první a tedy nejstarší kloboučnictví v Brně. Pan Landa prodával opravdu krásné klobouky z prvotřídních plstí, lehké a přepychově vybavené hedvábnými podšívkami, na nichž byl uveden zlacený název Landova kloboučnictví - „Cavalier hat“ (klobouk kavalíra). Proslulé byly klobouky Diplomat, Borsalino nebo anglické klobouky Derby. Pan Landa brzy zemřel a obchod nadále vedla vdova Landová. Vystavené klobouky za výlohou byly tehdy zavěšeny na stojanech z ušlechtilého dřeva, pohled na ně připomínal pohled na šperky. Klobouk býval nezbytnou součástí oblečení v každém ročním období. Např. v létě se nosily klobouky ze zvláštní slámy ozdobené širokou černou stuhou, později stuhami barevnými.

Obchod s žiletkami

Za první republiky se v Beethovenově ulici nacházel miniaturní obchod, který vznikl adaptací staré garáže. Sortimentem byly jen prezervativy a žiletky. Toto spojení obou druhů zboží však nebylo náhodné. Tehdy se prezervativy jako intimní zboží prodávaly diskrétní formou a nikdo nebyl rád, když ho nějaký známý přistihl při jejich nákupu. Této intimity obratně využil majitel tohoto obchůdku, takže když v něm byl někdo viděn, mohl se vymluvit, že kupuje žiletky. Obchůdek byl mezi muži velmi oblíben.

Lenin před rohlíkem

V roce 1973 byla před „rohlíkem“ (dnes budova Univerzity obrany v Kounicově ulici) umístěna na žulový svazek paprsků bronzová hlava V. I. Lenina. Autorem tohoto pomníku byl brněnský sochař Miloš Axman (1926 – 1990). V květnu roku 1990 byla Leninova hlava pomocí jeřábu odstraněna a byla uložena do sbírek Muzea města Brna. Žulová část pomníku byla odstraněna o něco později. Veřejnost tento pomník příliš příznivě nepřijala, což se ostatně stalo i dalším brněnským objektům, např. „Komunistům“ na tehdejším Moravském náměstí.

Sputnik

3. 9. 1959 ráno byl zahájen provoz v restauraci se samoobsluhou na rohu České ulice, nazvané moderně a dobově Sputnik. Svým tehdejším zařízením se zařadil bezpochyby mezi naše nejlepší restaurace a byl podnikem skutečně lidovým. V přízemním bufetu byly zavedeny ceny IV. třídy a v jídelně v 1. poschodí, kde si bylo možno objednat i minutky, byla zavedena III. cenová třída. V plně mechanizované kuchyni se připravovaly obědy ve velkém množství. O obsluhu zákazníků se tehdy staralo 117 zaměstnanců, převážně žen. Ve Sputniku bylo otevřeno od 5 do 22 hod. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že ve své době Sputnik navštěvovalo až 10 000 lidí denně!

Grázl – Grasel

Obávaný lupič, zloděj a vrah Johann Georg Grasel (1790 – 1818) se narodil v Nových Syrovicích. Neuměl číst a psát. Byl však velmi obratný, zejména při vylamování dveří a zámků. Poprvé byl ve vězení už ve svých 9 letech. K loupežnému řemeslu byl veden odmalička svým otcem Thomasem. Johann působil převážně na území Jižní Moravy, Jižních Čech a Rakouska. Také jeho matka Regina byla za krádeže často vězněna v obecní šatlavě. Johann byl náčelníkem lupičské bandy, která se na čas spojila s jeho otcem. Thomas Grasel byl na Špilberku vězněn několikrát, jedenkrát se zde dokonce setkal se svým synem. Johann spáchal také několik vražd. Po mnoha dopadeních a následných útěcích padl do léčky. Následoval soud ve Vídni, kde byl ve svých 28 letech odsouzen k trestu smrti. Otec Johanna Grasela Thomas Grasel (1763 – 1835) svého syna sice přežil o mnoho let, jenže o jeho odsouzení a následné popravě se zřejmě nikdy nedozvěděl, protože posledních 22 let svého života byl vězněn ve Vídni, a poté opět na Špilberku pod číslem 103, kde ve svých 72 letech zemřel. Johannovo příjmení Grasel velmi rychle zlidovělo do podoby „GRÁZL“. Označení nečestného člověka se používá dodnes.

Sedmý pád

Zdeněk Štěpánek povídá ve vlakovém kupé Hugo Haasovi: Hugoune, jestlipak sis někdy všimnul, že čeština je úžasně „bohatou řečí“. Že já říkám bohatou řečí, to znamená, že jinde se říká – to je bohatá řeč. Ale „bohatou řečí“, kým čím, sedmý pád! To je něco! No dobře dobře, povídá Hugo. Ale ty tomu nerozumíš, seš takovej ignorant, povídá Zdeněk. Nebo „ona jest krásným děvčetem“. Ono se dá říct. Ona je krásný děvče, to ale nezní. No dobře, povídá Hugo… „Jsi dobrým mužem, ale velkým troubou“, povídá Zdeněk. No dobře, ale už mě dej pokoj s tím sedmým pádem. Zdeněk zase a zase o tom sedmém pádu, až nakonec usnul. Hugo usnul taky. Vlak ujížděl směrem k Brnu. Najednou zastavil, Hugo se probudil, kouká z okna a vidí Brno. Zdeňku, honem! Sbal si svoje věci, už jsme tady! Zdeněk se ospale podívá a říká: „Jakto? To již jest Brnem?“

První jezdící schody

Obchodní dům ASO na nároží dnešní Středovy a České provozoval pan Andr se svým synem od 30. let minulého století. Jezdící schody v  něm začaly jezdit na  jaře roku 1935 jako první v  republice! Často mladí chlapci, kteří ze školy mířili rovnou do ASA, jezdili na schodech až do  podvečera. Zpočátku pan Andr dělal, jakože nic nevidí, postupně jim však tuto činnost s úsměvem rozmlouval. Zajímavé také bylo, že v  celém domě byly velmi krásné prodavačky. Pan Andr si na tom zřejmě zakládal. ASO bylo tehdy nejpopulárnějším a nejlacinějším obchodním domem v Brně. Firemní slogan „Šetři kasu - kupuj v ASU“ byl výstižný a pravdivý.

První kamenné kino

První kamenné kino v českých zemích bylo otevřeno v roce 1907 v Brně na Velkém náměstí (dnes nám. Svobody) č. 5. Jeho majitelem byl rodák z Králova Pole Dominik Markus Morgenstern (1875 – 1942). Do prvního kina pod názvem „The Empire Bio co“ se vešlo 260 diváků. Pod dalšími názvy kino fungovalo až do jara roku 1979, kdy bylo zrušeno a uzavřeno. Na Úderku, což byl poslední název tohoto kina, mnozí Brňané vzpomínají dodnes. V těchto prostorách je dnes restaurace. Morgenstern byl od roku 1914 také majitelem kina Apollo v Nádražní 8, které Brňané znají pod názvem Čas. Čas byl zastaven a zrušen v roce 1981.

Sanatorium Dr. Šilhana

Budova v ulici Veveří 125 – 127 byla postavena ve dvou etapách v letech 1933 – 1937. Známý brněnský gynekolog a porodník Václav Šilhan (1898 – 1945) byl zapojen do odbojové organizace Obrany národa, na nákup zdravotnických potřeb věnoval částku 100. 000 korun. 5. ledna 1942 byl zatčen a transportován do koncentračního tábora Mauthausen. Zemřel pravděpodobně o 3 roky později v Bergen – Belsenu za neobjasněných okolností. Jeho sanatorium bylo zestátněno a do roku 1989 sloužilo jako porodnice. Objekt byl poté restituován potomky původního majitele. Ti ho po částech prodali a noví majitelé původní architekturu zničili přestavbou.

Zmizelý železniční most

Mostní ocelová konstrukce vážila 40 tun, měřila 23 metrů a od roku 1885 po ní jezdil vlak. Na nové trati Brno – Tišnov jezdily zpočátku 4 páry vlaků a cesta trvala hodinu a půl! Z důvodu značného stoupání, které vlakům činilo velké potíže, bylo často slyšet kolemjdoucí děti: „Mami! Pojďte zatlačit, tišnovka stojí!“ Na jaře roku 1964 byla dráha odkloněna směrem na Obřany a most s přilehlou výhybnou zůstaly nevyužity. Pod dohledem Veřejné bezpečnosti a zaměstnanců Dopravního podniku města Brna byl most demontován a jeho díly byly využity na Dolním nádraží. Masivní zděné pilíře železničního mostu však můžete obdivovat ve Vranovské ulici ještě dnes!

Ti voli

Po 15. březnu 1939 se v Brně zařizovalo všechno důkladně po německu. Začalo se jezdit vpravo, což způsobilo mnoho těžkých nehod. Psát o nich se ale nesmělo. Všechny orientační tabule byly vyměněny za dvojjazyčné. Napřed německé potom české. Nápisy byly změněny i na veřejných záchodcích. Předělány byly tabule na zastávkách. Na tramvajích bylo napřed německy, že není dovoleno za jízdy seskakovat. Průvodčí s oblibou vyvolávali na náměstí Tivoli napřed německy „Tivoli“ a potom česky „Ti voli!“ Za tento žert byli Brňané průvodcům vděční.

Brňan Ferda Mravenec

Ondřej Sekora (1899 - 1967) se narodil v Králově Poli, byl prvorozeným synem z otcova druhého manželství. Když bylo Ondřejovi necelých sedm let, otec zemřel a starost o rodinu zbyla na matce. To už byl Sekora renomovaným ilustrátorem, když podruhé navštívil Paříž. Byl tehdy pošmourný podvečer a Sekora se procházel pařížskými ulicemi. Dostatek času ho přiměl k návštěvě biografu. Právě tato návštěva mu navždy změnila život. Poprvé spatřil filmovou podobu Myšáka Mickeyho. Nikdy nezastíral, že právě tento zážitek ho inspiroval ke vzniku Ferdy Mravence, který na svět vykoukl poprvé v roce 1927.

Winston Churchill na hradě

Víte, že významný politik a státník Sir Winston Leonard Spencer Churchill třikrát navštívil hrad Veveří? V srpnu roku 1906 a v září 1907 Churchill navštívil poslední soukromé majitele hradu (Hirsch- Gereuthové), jejichž dědicem se stal baron Mořic Alfred de Forest-Bischofsheim, který hrad před svou smrtí prodal československému státu (1926). Barona s Churchillem pojilo blízké přátelství. Potřetí a zároveň naposled hrad navštívil v září 1908 v rámci svatební cesty se svou manželkou Clementinou.

55 let Domu nábytku

Dům nábytku (původně obchodní dům JEPA) stál na nám. Svobody pouhých 55 let. Podle projektu významného brněnského architekta Otto Eislera (1893 – 1968) byl postaven v roce 1933. Během 2. sv. války byla budova v důsledku bombardování poškozena. Po válce byla JEPA přejmenována na Dům nábytku a zřejmě kvůli časté manipulaci těžkým nábytkem a následným otřesům se špatná statika domu stále více narušovala. V roce 1988 byl dům odstřelen. Ještěže se toho Otto Eisler nedožil. Dnes zde stojí palác Omega.

Herecké byty

V místech dnešní budovy MSSZ v ulici Veveří, pár metrů za tzv. za Bílým domem, stával dům s byty pro herce, kteří nebyli z Brna. Byly v něm tzv. „Herecké byty“. Bydleli v nich přechodně také herci, kteří nehráli v Divadle na Veveří. Zajímavé je, že ze zadní části tohoto domu se dalo projít nenápadným vchodem přímo do Divadla na Veveří. Zřejmě nejvýznamnějšími obyvateli tohoto domu byli rodiče Ladislava Peška, Ladislav a Ema Pechovi. Bydleli zde však jen krátce, brzy si našli byt v nedaleké Sokolské ulici č. 4 (Dům U tichých nemluvňat). Krátký čas zde bydlela také Marie Rosůlková a nejednou zde přespal Oldřich Nový.

Kavárna Esplanade

Kavárna Esplanade (dříve Habsburg) vznikla v letech 1925 – 1927. Vznikla přestavbou starší kavárny Habsburg, byla vyhledávaným místem setkávání brněnské intelektuální elity. Jejím majitelem byl Alois Strompf (1871 – 1942). Prostorná kavárna měla nenápadný vchod z ulice Rooseveltova 7, okna byla i do Jezuitské. Provoz kavárny byl ukončen při náletech v roce 1944, o pár let později byl dům s kavárnou asanován, stejně jako několik domů sousedních. Po kavárně dnes není ani památky a celý prostor vypadá úplně jinak.

Obávaná adresa

Když si významný brněnský architekt Otto Eisler (1893 – 1968) postavil v letech 1930 – 1931 na svém pozemku v Neumannově 10 rodinnou vilu s překrásnou zahradou a tenisovými kurty, zcela jistě netušil, že se jeho vila o pár let později stane jednou z nejobávanějších adres v Brně. V dubnu 1939 Ottu zatklo Gestapo a věznilo jej na Špilberku. Vilu poté zabral kriminální rada brněnského Gestapa Otto Koslowski se svou rodinou a ze dne na den se vila stala nejobávanější adresou tehdejšího Starého Brna. Po dvou měsících se Otto Eislerovi podařilo ze Špilberku uprchnout. Dostal se až do Norska, což mu zachránilo život. Po válce se Otto do totálně vyrabované vily vrátil, do pořádku ji dával několik měsíců.

Kavárna Opera

Přízemní kavárna Opera se u brněnské veřejnosti těšila velké oblibě. Díky rozměrným oknům z ní byl působivý výhled na jednu z nejživějších brněnských křižovatek Kobližná – Divadelní. Dřívější Cafe Stadt – Theater nechala v roce 1930 modernizovat podle projektu Jindřicha Kumpošta vdova po posledním majiteli Anna Jägerová. Kapacita tehdejší kavárny stačila k obsloužení až tří set hostů, jímž byl k dispozici třicetičlenný personál! Ve třicátých letech byla Opera pokládána za nejlepší vizitku brněnského kavárnictví. Po 2. sv. válce ji však dostihl krutý osud, kdy dlouhá léta sloužila jako pivnice nejnižší cenové skupiny. Po roce 1989 do ní umístil svůj autosalon nechvalně známý brněnský podnikatel Rudolf Hošna, po něm prostory získala Živnostenská banka. Při svých návštěvách Brna navštěvoval Operu mj. Vlasta Burian s manželkou Ninou.

Česká 1

Víte, že v budově na adrese Česká 1 se do roku 1918 nacházela První rakouská pojišťovna proti úrazům? O rok později byla pojišťovna přeměněna na kino Republika, které bylo na jaře roku 1931 ozvučeno. V roce 1935 získala prostory kina firma Ander a syn, která v nich zřídila obchodní dům ASO s prvními jezdícími schody v republice! V celém domě byly velmi krásné prodavačky, na čemž si pan Ander zřejmě zakládal. V přízemí byla jídelna, kde slušný oběd stál cca 6 Kč. Po 2. sv. válce bylo průčelí domu upraveno. ASO fungovalo ještě v roce 1959. 3. září stejného roku byl v těchto prostorách zahájen provoz restaurace Sputnik, na nějž mnozí vzpomínají dodnes. V přízemí byl bufet a v prvním poschodí jídelna. O blaho zákazníků se tehdy staralo 117 zaměstnanců, převážně žen! Sputnik zanikl počátkem 90. let.

Brněnské hlavové nádraží

Původní nádražní budova byla o mnoho menší než dnes a navíc stála kolmo ke kolejím, protože brněnské nádraží bylo tehdy hlavové (koncové). Výpravní budova stála na konci kusých kolejí a vlaky mohly odjíždět pouze do směru, ze kterého přijely. Situace se začala měnit v roce 1841, kdy začala stavba nové budovy již podél kolejí a k 1. 1. 1846 bylo uvedeno do provozu rozsáhlé brněnské hlavní nádraží podle projektu vídeňského železničního architekta Antona Jűnglinga (1798 – 1888).

Obuvník Zikmund

Židovský obuvník Zikmund Lipmann Haas (1871 – 1944) pocházel z východočeských Holic, kolem roku 1895 se však usadil natrvalo v Brně. Pracoval u brněnské filiálky textilní firmy Taussik a Sohn. Brzy se seznámil s půvabnou slečnou Olgou, která pocházela z Ruska. 27. března 1898 uzavřeli v brněnské synagoze sňatek. Za rok se jim narodil syn Pavel, 2 roky poté syn Hugo. Celá rodina žila v Gomperzgasse (dnes Bezručova) č. 5. V roce 1907 Zikmund otevřel vlastní obchod s obuví v Zámečnické č. 2 a postupně se mu podařilo otevřít 2 pobočky na Ferdinandově (dnes Masarykova) třídě č. 32 a na Nádražním nám. (dnes ulice Nádražní), kde tehdy sídlily nejlepší brněnské obchody! Svoji firmu hrdě pojmenoval „Obuv českého průmyslu U Zajíce“. Velkým obchodním nadáním sice neoplýval, o čemž po Brně kolovala řada vtipných anekdot a veselých příběhů, nic si z toho ale nedělal, protože i on měl velký smysl pro humor. K tomu vedl i své syny, kteří později působili v uměleckém světě, a zděděný smysl pro humor se jim docela dobře hodil. Hlavně Hugo Haas nás o tom přesvědčil nesčetněkrát.

Hřbitovní – Kounicova

Víte, že až do roku 1883 dolní část dnešní Kounicovy a horní část Žerotínova nám. zaujímal městský hřbitov u Panny Marie Pomocné? Proto dnešní Kounicova, která vznikla koncem roku 1839, nesla název Leichenhofgasse (Hřbitovní ulice), později Friedhofgasse (Hřbitovní). Po zrušení hřbitova dostala název po tehdy již zesnulém starostovi Brna Karlu Giskrovi (1820 – 1879) Giskra-Strasse. Bývalý hřbitovní pozemek si pronajal měšťan Eitenberger, který jej nechal posléze rozparcelovat, a začaly se zde stavět nové budovy, z nichž některé stojí dodnes. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Krajský úřad stojí vlastně na hřbitově.

Královský dům

Tzv. Královský dům nechal postavit ve druhé polovině 13. stol. král Přemysl Otakar II., od r. 1325 však tento významný brněnský dům patřil Elišce Rejčce. Až do roku 1903 stál na levém dolním nároží Zámečnické ulice. Při svých návštěvách Brna zde pobývala řada významných osobností. Např. v roce 1348 zde Karel IV. pořádal svatební hostinu pro svou dceru Kateřinu. Pobýval zde Jiří z Poděbrad a další čeští a habsburští králové. Po husitských válkách byla v domě obecní krčma se svídnickým pivem na čepu. Souhlas k provozu krčmy dal tehdy sám Albrecht Rakouský.

Recesista Rašilov

Víte, že herecký bard, kabaretiér a recesista Saša Rašilov (1891 – 1955) byl mj. velkým milovníkem psů? Jedna jeho ctitelka mu poslala párek pejsků s průvodním dopisem. „Mistře, ten pejsek se jmenuje Lord a čubička je Lady (čti Lejdy)“. Rašilov dárkyni poděkoval přezdvořilým dopisem a přidal doušku: „Lord se chová bezvadně, milostivá paní, leč čubička Lady (čti Lejdy), udělá na koberci občas lejno (čti hovno).“ Mnohdy se také vydával za svého bratra, kterého však ve skutečnosti nikdy neměl.

Světelné noviny

Pamatujete na světelné noviny na průčelí domu na náměstí Svobody 3? Víte, že to byly jediné světelné noviny v Československu? Byly 20 metrů dlouhé a téměř 2 metry vysoké s 2. 900 žárovkami! Text aktuálního zpravodajství z domova i z ciziny se vysílal každý večer. Každé slovo bylo na světelném poli vidět asi 20 sekund, takže text byl dobře čitelný. Světelné noviny se využívaly také k přehledům kulturních akcí, výstav… Proč už v Brně nemáme tuto světelnou raritu?

Gentleman T. G. M. vždy vykal

Víte, že ve 20. letech minulého století bylo tykání rozšířené mnohem méně než dnes? To, že se T. G. Masaryk téměř s nikým neoslovoval důvěrným „ty“ – podle jeho tajemníka Antonína Schenka si kromě členů rodiny v té době tykal jen s bývalým spolužákem Jakubem Všetečkou a básníkem Josefem Svatoplukem Macharem -, byl tak trochu projev jeho samotaření, přesněji řečeno odstupu od okolí.

Leoš Janáček

Víte, že Leoš Janáček (1854 – 1928) strávil 45 let svého života na Starém Brně? Z Hukvald sem přišel ve svých 11 letech. Mládí strávil v tamním Augustiniánském klášteře, poté navštěvoval starobrněnskou obecnou školu. Na Starém Brně se také oženil, zde se mu narodily a zemřely obě děti. Zpočátku bydlel v Měšťanské (dnes Křížové) ulici, v roce 1882 se s manželkou přestěhoval do pavlačového domu uprostřed Klášterního (dnes Mendlova) nám., kde žil do roku 1910.

Merkurova kašna

Víte, že Merkurova kašna (někdy nazývaná kašna Čtyř živlů), jejíž torzo dnes zdobí Biskupský dvůr, stávala původně mnoho let na nám. Svobody? Byla vybudována a umístěna blízko souběhu dnešních ulic Běhounská a Kobližná v letech 1693 – 1699 sochařem Ignácem Janem Bendlem. Kašna však hlavně v zimních měsících velmi trpěla, kdy byla v důsledku velkých mrazů nejednou poškozena. Po několika opravách byla nakonec zrušena. Samotnou kašnu město prodalo a sousoší z ní bylo věnováno Františkovu muzeu (dnes Moravské zemské muzeum) na Biskupském dvoře. Kašna měla v průměru necelých 8 metrů a sousoší o výšce 5 a půl metru znázorňovalo dvě mužské postavy. Zřejmě se jednalo o symboly dvou brněnských řek – Svratky a Svitavy, dále nymfu, držící roh hojnosti jako symbol bohatství a nahoře byla postava Merkura, jako symbol obchodu. Kašna již neexistuje, sousoší však stojí na Biskupském dvoře dodnes.

Pozvolné zhášení světel

Promítač a kinotechnik Milan Opluštil byl prvním v Československu, kdo zkonstruoval zařízení, které po stisknutí tlačítka automaticky pozvolna zháší světla v sále, otevře oponu na příslušný formát, spustí promítací stroj a po skončení filmu oponu zavře. Světla v sále se opět pozvolna rozsvítí a kotouč se přetočí na začátek. Promítač u stroje jen sedí, hlídá a zasáhne jen v případě poruchy. Např. v Králově Poli získal licenci k provozování kinematografu 31. 3. 1911 Berthold Břečka, který se však z finančních důvodů spojil s Ferdinandem Kusým. Ten dodal veškeré zařízení, včetně benzinového agregátu. V Kr. Poli tehdy ještě nebyla zavedena elektřina. V roce 1913 jejich kino koupila Marie Pazourková a z ulice Svatopluka Čecha, kde měla svoji malou provozovnu, veškeré zařízení přenesla na Palackého tř. 29. Právě v těchto prostorách (kino Morava) svůj užitečný vynález Milan Opluštil divákům poprvé předvedl.

Úmrtí Miloše Steimara

Snad jen hrstka lidí ví, že velký český herec Jiří Steimar (1887 – 1968), měl kromě dcery Jiřiny také syna Miloše. Miloš Steimar (1922 – 1949) byl velice pohledný, hodný a herecky velmi nadaný hoch. Brzy se osamostatnil a bez herecké školy odešel v roce 1943 do Brna. Ihned se dostal k profesionálnímu divadlu. Herectví měl v krvi, tak jaképak školy… Krátký čas si v Brně přivydělával také jako číšník, spolupracoval s brněnským rozhlasem. V letech 1945 – 1947 působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, poté se vrátil opět do Brna. Když se v Brně zakládalo Divadlo pro mládež, byl okamžitě přijat. V něm působil až do své předčasné smrti. Sestra Jiřina (1916 – 2007) jej v Brně často navštěvovala. Miloš tehdy bydlel v ulici Bratří Čapků 9 u svého dobrého kamaráda, kabaretního herce a konferenciéra Jirky Štuchala (1912 – 1979). Miloš se právě vrátil ze zájezdového představení. Unavený si lehl do postele a začal si prohlížet scénář Maryši. Odvod z kamen na uhlí tehdy nebyl zasunut do komína. Otrávil se kysličníkem uhelnatým. Zabilo ho nedokonalé spalování. Našli ho v bytě Jirky Štuchala až druhý den ráno bez známek života. Bylo mu teprve necelých 27 let a život měl před sebou. Mohl z něj být velký český herec, jako jeho táta Jiří. Herecký rod Steimarů, Kodetů a Budilů patři dodnes k nejvýznamnějším u nás.

Kašna z radnice

Víte, že kašna (nazývaná Rok) byla na nádvoří Nové radnice umístěna v roce 1935? V roce 1940 však byla přemístěna na dnešní Janáčkovo náměstí, aby na nádvoří radnice nezavazela slavnostním přehlídkám Wehrmachtu a shromáždění dalších spolků německých. V roce 1946 se vrátila zpět na své původní místo, kde stojí dodnes.

Rod Frejů z Králova Pole

Víte, že táta významného filmového a divadelního herce Ladislava Freje, Ladislav Frej st., začínal svoji kariéru restauratéra jako vrchní v kavárně Švýcarský dvůr na Starém Brně vedle Starobrněnské radnice? Poté si otevřel vlastní restauraci ve Slatině v Olomoucké 80, kde také celá rodina mnoho let bydlela. Rodina herce Ladislava Freje st. však pochází z Králova Pole. Právě tam, se v malém domku narodil také významný filmový a divadelní herec Ladislav Frej.

Charlottiny lázně

Jedno z nejstarších zařízení, kde mohlo obyvatelstvo Brna pečovat o svou hygienu, byly Charlottiny lázně na Ponávce založené v roce 1855. Uvnitř se nacházel na tehdejší dobu velký mramorový bazén o rozměrech 20 krát 8 metrů. Bazén měl stálý přítok a odtok vody a bylo jej možné využívat v létě i v zimě. Lázeňská zařízení v Brně tehdy vznikala hlavně z důvodu nedostatku hygienických zařízení v obydlích obyvatel.

Nejstarší knihkupectví

Za nejstarší knihkupectví na Moravě je považováno Trattnerovo knihkupectví. Bylo založeno už v roce 1781 na Radwitově (dnes Žerotínovo nám.) č. 5. Johann Thomas von Trattner (1717 – 1798) pocházel z Uher, v roce 1732 byl dán do učení ve Vídeňském Novém městě. Postupem času vybudoval promyšlenou knihkupeckou síť. Trattnerovo impérium bylo zcela soběstačné, prodejní sklady se nacházely na více než dvaceti místech střední Evropy. V roce 1792 přešlo Trattnerovo knihkupectví do rukou Leopolda Hallera, v roce 1833 L. W. Seidla a od poloviny roku 1841bylo ve vlastnictví Johanna Heinricha Karla Winikera (1807 – 1877). Toto brněnské knihkupectví už dávno zmizelo z povrchu země.

První hebrejská tiskárna

V roce 1753 byla v Brně na Zelném trhu uvedena do provozu první hebrejská tiskárna. Majitelem tiskárny byl Franz Josef Neumann, který jako první na celé Moravě po opakovaných žádostech obdržel císařovnino privilegium k tisku knih v Brně, prodeji knih na Moravě a v rakouském Slezsku. Do této doby se hebrejské knihy na Moravu dovážely z daleké ciziny. Po smrti F. J. Neumanna (1760) převzala provoz tiskárny jeho žena Anna Františka Neumannová a poté jejich nejstarší syn Franz Leopold Neumann. Tiskárna fungovala až do roku 1816.

Kostel v Křenové

Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie byl vystavěn v letech 1910 – 1913 podle prvního městského architekta Franze Holika (1874 – 1943). Stavitelem byl Josef Műller. Už od středověku se poblíž tohoto místa nacházel špitál (původně určený jen pro malomocné) s přilehlým kostelíkem sv. Štěpána prvomučedníka. Špitál byl zrušen v roce 1782 a kostelík zbořen v roce 1908. Základní kámen nejkrásnějšího secesního kostela v Brně byl položen v létě roku 1910. Kostel stojí na masivních železobetonových pilotech, protože se nachází v místě původních bažin a rumiště.

Betlémský kostel

Betlémský kostel (dříve helvétský) v Pellicově ulici č. 6 byl určen pro české evangelíky v Brně a byl první brněnskou modlitebnou, kde se kázalo výhradně česky. Kostel byl však tehdy uváděn v ulici Pekařské, protože Pellicova ulice jako taková ještě neexistovala a převažovaly na ní jen zahrady pod Špilberkem. Slavnostní otevření Betlémského chrámu proběhlo za přítomnosti kolem 5 000 věřících 23. května 1895. Zajímavé je, že Betlémský chrám stojí na místě velmi slavné zahradní restaurace zvané „Malý Prater“, která se rozprostírala na jižním svahu Špilberku. Chrám byl vystavěn především z finančních darů a sbírek.

Kněžna Eleonora

Brněnskou Kounicovu ulici zná zřejmě každý. Svůj název nese po hraběti Václavu Robertu Kounicovi (1848 – 1913). Víte však, že „svoji“ ulici má v Brně také jeho maminka? V Žabovřeskách existuje od roku 1924 ulice Eleonory Voračické. Česká spisovatelka a mecenáška české literatury, kněžna Eleonora Voračická z Paběnic (1809 – 1898) je matkou Václava Roberta z Kounic. Jejím otcem byl hrabě Jáchym Jindřich Voračický (1780 – 1838), matkou hraběnka Alžběta Vratislavovna z Mitrovic (1783 – 1857). Partnerem Eleonory Voračické a otcem Václava Roberta z Kounic byl hrabě Michal Karel Kounic (1803 – 1852). Eleonora Voračická se přátelila s Boženou Němcovou, která jí věnovala svoji Babičku. Byla majitelkou panství Slavkov, Houska, Březno, Uherský Brod… Od roku 1861 bydlela v Praze, v paláci knížete Rudolfa Thurn – Taxise. Zde se stýkala s předními českými vlastenci, jakými byli např. František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, Karolína Světlá a řada dalších. Po smrti otce v paláci často pobýval také Václav Robert Kounic. Eleonora Voračická je pochována na Vyšehradě.

Úrazovka

Jubilejní nemocnice Úrazové pojišťovny dělnické, Úrazová nemocnice v Brně, Výzkumný ústav traumatologický, známý dnes jako „Úrazovka“, byla postavená v letech 1930 – 1933 a stala se tak první úrazovou nemocnicí v Československu. První pacient byl přijat 1. 5. 1933. Projekt moderní pětipatrové budovy vypracoval prof. Ing. arch. Vladimír Fischer (1870 – 1947). Vedením nové Úrazové nemocnice byl v roce 1932 pověřen zakladatel československé traumatologie MUDr. Vladimír Novák (1891 – 1965), který svou funkci zastával neuvěřitelných 33 let!

Traubova

Tato skrytá jednosměrka v Černých Polích mnohdy slouží nervózním řidičům jako zkratka směrem k nám. 28 října. Proč právě Traubova? PhDr. Hugo Traub (1879 – 1942) byl oblíbeným učitelem na II. české reálce v Brně. Byl skvělým řečníkem a uznávaným historickým badatelem. Věnoval se hlavně politickým dějinám 19. stol., událostem roku 1848 na Moravě, zpracoval řadu monografií význačných českých politiků. Byl členem Sokola. Po zahájení vyučování (1907) na gymnáziu v Křenové byl jedním z profesorů školy. Byl honorovaným docentem československých dějin na české technice v Brně. Z rasových důvodů byl však s manželkou Elly Traubovou (1887 – 1942) 29. 3. 1942 deportován do koncentračního tábora Terezín, odkud byli převezeni do Izbice. Zde oba manželé zahynuli. Dodnes není známo ani přesné datum úmrtí obou manželů.

Stín tajemné kaple

Přesto, že základové zdivo kaple sv. Mořice pochází přibližně z roku 1300, první písemná zmínka o ní je z roku 1365. Byla jednou ze sedmi hřbitovních kaplí, které se nacházely v okolí svatojakubského kostela, a zároveň z nich byla největší. Na svém místě stála 522 let (od první písemné zmínky), poté musela v roce 1887 ustoupit svatbě německé Dívčí obecné a měšťanské škole korunní princezny Štěpánky. Brzy na to vznikla také dnešní ulice Rašínova, která značným rozšířením (průrazem do nám. Svobody) nahradila do té doby velmi úzkou uličku Hřbitovní.

Železářství pod kostelem

Zřejmě nejzásadnější změnou hlavního brněnského náměstí bylo odstranění gotického kostela sv. Mikuláše, který byl jeho dominantou přibližně od roku 1231 až do roku 1870. Ještě před ním byla na jeho místě podle archeologických průzkumů velká kovářská dílna, nebo železářský výrobní areál! Kostel byl původně postaven pro valonské a italské kupce žijící v Brně. Na přelomu 14. a 15. století v něm kázal žák mistra Jana Husa Mikuláš Polák. Kostel dnes připomíná pouze mosazná deska, v místech, kde se nacházel presbytář. Bez této dominanty jsme už 150 let!

Brněnští hasiči

Koncem roku 1863 byl konečně schválen návrh na zřízení brněnského městského hasičského sboru. Brno mělo tehdy asi 65. 000 obyvatel. Na jaře následujícího roku měl sbor pouhých 6 mužů a prvním velitelem a zároveň cvičebním mistrem byl příslušník vídeňského hasičského sboru J. Gregorovič. Byl pro Brno vybrán za vzor. Také první výzbroj a výstroj byla podle vzoru vídeňských hasičů. Koho by dnes napadlo, že prvním sídlem městského hasičského sboru v Brně byla dnešní Stará radnice v Radnické ulici (tehdy Rathausgasse). Byly zde i stáje pro koně, skladiště a prostor pro mužstvo. V roce 1868 byla za 2. 000 zlatých zakoupena první stříkačka, která byla tažena koňmi. První automobilová stříkačka byla zakoupena v roce 1916, jenže z důvodu nespolehlivosti hasiči i nadále raději vyjížděli s koňmi. Nová požární ústředna byla otevřena 12. června 1940 v Lidické ulici (tehdy Neugasse), kde sídlí dodnes. Tehdy byla vyhlášena nejlepší stavbou svého druhu v protektorátu. Zásluhu na celém záměru této stavby měl poslední předválečný starosta města Brna Rudolf Spazier (1887 – 1963), který byl ovšem v den slavnostního otevření už 9 měsíců vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Požární ústředna v Lidické stojí na místě bývalé továrny Bartelmus a Donath.

Bellevue

Kavárna Bellevue se nacházela v domě na nároží dnešního Moravského náměstí a Joštovy ulice, který postavil v letech 1883–1884 jako sídlo pojišťovací banky Slávie brněnský stavitel František Alois Dvořák. Majitelem Bellevue byl známý brněnský kavárník Antonín Uřídil, který ji získal už v prvních letech druhého desetiletí dvacátého století. Nechal ji podle návrhu architekta a stavitele V. K. Muchy upravit v čistém a elegantním stylu vídeňské moderny a v roce 1913 ji slavnostně otevřel. Scházel se v ní umělecký výkvět českého Brna, sedával zde např. Leoš Janáček, Jiří Mahen, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek, později Oldřich Mikulášek či Jan Skácel.

Úschovna zavazadel

27. 8. 1963 byla na brněnském vlakovém nádraží uvedena do zkušebního provozu první automatická úschovna zavazadel v tehdejším Československu. Princip automatu, který byl vyroben v NDR, byl vcelku jednoduchý. Cestující vložil do jedné ze schránek zavazadlo, vhodil minci, a tím získal klíček, kterým si schránku mohl později opět otevřít. Provoz automatů byl ještě nějaký čas prověřován. V následujícím týdnu bylo instalováno zařízení tohoto druhu na vlakovém nádraží v Praze. Článek o této novince vyšel také v brněnském Svobodném slově ve stejný den, kdy byla v Brně automatická úschovna spuštěna. Brzy se však ukázalo, že schránky slouží také jako úkryty pro kořist lupičů a podvodníků, kteří si ji jejich prostřednictvím předávali.

První starosta

Prvním svobodně zvoleným starostou města Brna byl Brňan Antonín Haberler (1796 – 1873). Byl synem brněnského lékaře Josepha Haberlera (1752 – 1834). Funkci starosty vykonával v letech 1851 – 1855 a jeho zvolení tehdy potvrdil sám císař. Zasloužil se o zavedení kanalizace do ulice Ugartestrasse (dnešní Václavská na Starém Brně), vybudování mostu přes Svratku v Pisárkách, zřízení nového hřbitova v Zábrdovicích atd. S manželkou Marií bydlel v Jezuitské 21 (tehdy Jesuitengasse), dům však už mnoho let neexistuje. Narodilo se jim pět dětí - Františka, František, Leopold, Otílie a Marie. Od června 1855 je čestným občanem města Brna. Až do konce roku 1918 nesla dnešní Smetanova ulice název Haberlergasse (Haberlerova). Dvorní rada Anton von Haberler byl oceněn mj. Řádem železné koruny.

Brouk a Babka

Jaroslav Brouk a Josef Babka nechali brněnskou „Broukárnu“ postavit podle návrhu architekta Miloslava Kopřivy v roce 1934 v České ulici č. 4, na místě, kde až do posledních dnů provozoval v původním starém domě své knihkupectví Joža Barvič. První výhradně obchodní dům v Brně byl na svou dobu velmi moderně vybaven. Byla v něm zřízena tzv. potrubní pošta až k pokladnám, samoobslužný prodej, prodej na úvěr, zásilková služba, dětské koutky, nabídkové katalogy a také odpočinkové zázemí pro zaměstnance. Nejen v Brně byl známý jejich slogan: „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka.“

Číslování domů

Na základě císařského patentu z února roku 1770 (250 let!) bylo zahájeno 19. července téhož roku číslování všech domů na území města Brna postupnou řadou od Brněnské brány, která se nacházela v horní části dnešního Šilingrova námětí. Malý domek, který k bráně tehdy přiléhal, a ve kterém se vybíralo mýto, byl označen číslem jedna. Číslování bylo dokončeno až za necelých pět let, kdy počet domů v Brně dosáhl číslovky 537. Veškerá domovní znamení přestala být od tohoto okamžiku orientační pomůckou, na fasádách však zůstala a sloužila „pouze“ jako ozdobný prvek. Několik brněnských domů má své původní domovní znamení dodnes! Po třiceti letech číslování prošlo dalším vývojem a v roce 1867 (za vlády Františka Josefa I.) se začaly domy v ulicích číslovat způsobem, který známe v podstatě dnes. Zřejmě nejvýznamnější změnou tehdy bylo, že číslování ulic začínalo na tom konci ulice, který byl blíže k Velkému náměstí (dnes nám. Svobody). Ve stejném roce se stanovila také pravidla, že lichá čísla budou vlevo (1, 3, 5, 7…) a sudá vpravo (2, 4, 6, 8…). Každá ulice má své jméno a své číslování domů. Název ulice se nesmí na území Brna opakovat. Střed města bude tvořit Velké náměstí (nám. Svobody). Jednostranné ulice ponesou buď lichá, nebo sudá čísla, podle toho, na které straně ulice jsou domy postaveny. Náměstí se budou číslovat od severní strany, popřípadě od nejvýznamnější budovy na něm. Jeden vedle druhého ve směru hodinových ručiček. Rohové domy ponesou čísla obou ulic, do kterých zasahují. Toto poslední ustanovení dnes už neplatí, dům nese číslo té ulice, z níž vede do domu hlavní vchod. Dnes je číslování domů povinné a tabulka s číslovkou musí být dobře čitelná a viditelná nejlépe za každého počasí a v každé denní i noční hodině!

Diktátorův příjezd

17. března 1939 přijel zvláštním vlakem na brněnské hlavní nádraží Adolf Hitler. Pár minut po 11. hodině vstoupil do svého opancéřovaného auta, v němž měl místo zařízené k stání. Průvod jel Palackého třídou (dnešní Benešova), Kolištěm, Lažanského náměstí (dnešní Moravské náměstí), dolů na Náměstí Svobody a Zámečnickou k Nové radnici, kde bylo oficiální uvítání. Palackého třída a Koliště byly tehdy liduprázdné k velké Hitlerově nelibosti. Stalo se to tím, že všichni Češi zůstali toho dne doma. U Nové radnice vítal Hitlera mezi jinými také syn brněnského nacisty Oskara Judexe, dosazeného právě na starostovský stolec.

Babinský

Václav Babinský (1796 – 1879) byl jedním z nejznámějších špilberských vězňů. Byl typem loupežníka z českých lesů. Po příchodu Babinského na Špilberk zapsal písař do Kmenové knihy špilberských vězňů tato slova: „Tělesně zdráv, jinak velmi nebezpečný člověk. Byl ve spojení s velkou loupežnickou a zlodějskou tlupou, je velmi zchytralý a podnikavý. Dvakrát se pokusil o útěk vylámáním způsobem životu nebezpečným z velké výšky a ostatní naváděl.“ Babinský byl vysoké a silné postavy, měl hnědé vlasy a obočí, šedé oči, silnou hruď, široká ústa, zdravé zuby, kulatou bradu, na pravém rameni měl mateřské znaménko a mrkal pravým okem. Mluvil plynně česky a německy. Po 14ti letech strávených na Špilberku byl převezen do vězení ve Valdicích (tehdy Kartouzy). Propuštěn byl v roce 1861, kdy se starého a pobožného muže ujaly řádové sestry, které sloužily v kartouzské věznici. Poskytly mu ubytování ve svém klášteře, kde až do své smrti pracoval jako zahradník. Paradoxem bylo, že Babinský si zde často stěžoval na krádeže v zahradě a říkal, jak je svět špatný.

Kouzelník Zeman

Karel Zeman (1910 – 1989) byl často nazýván kouzelníkem filmového plátna. Je průkopníkem trikových filmů a dodnes je jako jeden z mála českých režisérů uznávanou osobností světové kinematografie. Narodil se v rodině výrobce perleťových knoflíků. Obdivoval loutky a měl ohromný výtvarný talent. Po vojně začal pracovat v reklamě. V roce 1939 nastoupil jako vedoucí reklamního oddělení u firmy Baťa v Brně. V tehdejším Domě služeb v Kobližné ulici měl na starosti aranžování výloh, reklamních poutačů… Když přijel do Brna významný režisér Elmar Klos, nemohl ještě Karel tušit, že toto setkání bude takříkajíc osudové. Klos tehdy přijel do Brna natočit reportáž o aranžérské soutěži, v níž na celé čáře zvítězil právě Karel. Jeho práce Elmara Klose zaujala natolik, že mu nabídl práci v ateliérech ve Zlíně. Takto nenápadně začala kariéra budoucího světoznámého režiséra, scénáristy a výtvarníka. Zemanovým průlomovým dílem byla Cesta do pravěku (1955), avšak světovou slávu mu o 3 roky později přinesl Vynález zkázy. Ten byl okamžitě prodán do 72 zemí světa a stal se tak nejúspěšnějším českým filmem. Následoval Baron Prášil. V době brněnského působení Karel Zeman bydlel v Černovicích, v ulici Millöckergasse č. 21 (dnes Vítězslavy Kaprálové).

Vlakové neštěstí

27. října 1963 ve 2.30 hodin se v železniční stanici Střelice uvolnilo z brzd 11 vagonů, které se daly samovolně do pohybu. Na spádu kolejiště získaly vagony vysokou rychlost a nebezpečně se rozjely. Veškeré snahy o jejich včasné zastavení pomocí 16 zarážek však selhaly a souprava se proto nekontrolovaně řítila k Brnu. Mířila do stanice Brno hlavní nádraží k 5. nástupišti na kusovou kolej č. 15c (dnes 13. kusá). Zde souprava narazila do čtyř tam odstavených vagonů, které byly prudkým nárazem vysunuty přes zarážedlo a plot až na ulici Nádražní (tehdy Tatranskou), kterou napříč přejely a nabouraly až do budovy Čedoku na rohu ulice Bašty. Celková škoda byla vyčíslena na 1,124.909 Kčs, 6 vozů muselo být z provozu vyřazeno, nikdo nebyl naštěstí zraněn. Tři viníci nehody byli potrestáni 12 až 22 měsíci vězení a podmínečným zákazem vykonávání funkce po dobu tří let.

Herringův palác

Byl postaven v roce 1847 na dvou původně středověkých městištích pro rodinu brněnského velkoobchodníka Ernsta Johanna Herringa. Ve 14. stol. byl dům sídlem městského rychtáře Johanna z Rohru a jako takový byl po celou dobu jeho funkčního období městskou rychtou. V podzemí byly sklepní místnosti, které sloužily pro několikadenní bezpečnou internaci zadržených delikventů, než byli postaveni před soud. Byly zde také místnosti pro strážné, úřední místnost a hospodářské zázemí. Dnes je v těchto prostorách kavárna a dům na nám. Svobody č. 8 je sídlem Národního památkového ústavu.

První ulice

První ulicí v Brně, která dostala svůj název podle osobnosti, je dnešní ulice Masarykova. Stalo se tak 11. září 1836. Od středověku nesla název Židovská, protože procházela brněnskou židovskou čtvrtí a ústila do Židovské brány. Říkalo se jí také Sedlářská podle starého řemesla sedlářů. Na počest tehdejšího panovníka Ferdinanda V. Habsburského byla v roce 1836 slavnostně pojmenována jako ulice „Ferdinandova“. Bylo to vůbec poprvé, kdy ulice dostala jméno po osobnosti. Stalo se tak po písemném svolení panovníka. Ve stejném období byla rekonstruována stará Židovská brána, která byla po skončení rekonstrukce pojmenována bránou „Ferdinandovou“.

Stošedesátimetrový rohlík

Víte, že v Brně máme „Rohlík“, který měří přibližně 160 metrů? Od roku 1937 nové pětipodlažní budově Zemského vojenského velitelství a velitelství 3. sboru v Brně v Kounicově 65 pro svůj tvar nikdo neřekne jinak, než „Rohlík“. Během 2. sv. války byl v budově štáb německého wehrmachtu. Od roku 1951 zde sídlila Vojenská akademie Antonína Zápotockého, od roku 2004 slouží budova Univerzitě obrany a veřejnosti je nepřístupná. Projektem „Rohlíku“ byl tehdy pověřen významný brněnský architekt Bohuslav Fuchs (1895 – 1972). S internetovým portálem rohlik.cz nemá tato instituce samozřejmě nic společného.

Slavný dům č. 4

Nájemní dům Egidia Philippa na Obilním trhu č. 4 byl postaven v roce 1885. Se svojí manželkou Zdenkou zde bydlel dramaturg, divadelní kritik a prozaik Lev Blatný (1894 – 1930). Prvních 28 let života zde bydlel jejich syn, básník a překladatel Ivan Blatný (1919 – 1990). Několik let zde žil brněnský básník a dramatik Josef Kainar (1917 – 1971), jeho matka Josefa žila od roku 1945 v bytě Ivana Blatného jako jeho hospodyně. Bydlel zde také Ivanův dědeček, komerční rada a majitel opticko-mechanického závodu v Brně Arnold Klíčník (1857 – 1935), lékař a pedagog na Německé technice v Brně Hans Hammer (1864 – 1905)…

Měnínská brána

První písemné zmínky o Měnínské bráně pocházejí z roku 1293, tehdy se však brána nacházela přibližně v místech souběhu dnešních ulic Jánská – Kobližná. Dalo by se říct, že byla o ulici vedle a vše nasvědčuje tomu, že Měnínská brána jako jediná brána středověkého Brna změnila svoji polohu. Důvodem přemístění byl městský potok, který ulicí Kobližnou protékal a zejména v době dešťů velmi znesnadňoval průjezd vozů branou. Podoba brány, jakou známe dnes, vznikla kolem roku 1500, tehdy však měla 4 podlaží!

Židovský hřbitov u nádraží

Víte, že prostor před nádražní poštou zaujímal prastarý židovský hřbitov? Krátce po vypovězení Židů z Brna byly náhrobky vytrhány ze země, použity do základů nových domů, k dláždění ulic, a také do zdiva městských hradeb. Dnes tudy po vysokém náspu zeminy jezdí tramvaje, auta, autobusy… Kameny s hebrejskými texty byly postupně nalézány na různých místech historického jádra města Brna. Všechny dosud nalezené jsou dnes uloženy v Muzeu města Brna v depozitáři na hradě Špilberku.

Protější lékárna

Lékárna v Pekařské ulici č. 5 byla původně otevřena v domě naproti přes ulici, kdy nesla název lékárna U Božího oka. Nejstarším známým majitelem byl lékárník Johann Eder (1756 – 1827), který zde svůj obchod otevřel v roce 1807. Po jeho smrti v živnosti pokračoval syn Emanuel (1792 – 1866) a až do své smrti Johannův vnuk Franz (1821 – 1894). Oblíbená lékárna poté vystřídala další majitele (Johann Brichta, Hilda Šafářová, Hermann Schnitzler…) a po roce 1920 byla přestěhována na protější stranu, kde v domě č. 5 sídlí dodnes.

Emanuel Toman

První podnik pozdějšího významného brněnského cukráře a kavárníka Emanuela Tomana (1874 – 1952) se nacházel od roku 1905 na Starém Brně. Provozoval zde cukrárnu s pekárnou. Jeho druhým působištěm se stala Česká ulice č. 19, v tehdy ještě malém jednoposchoďovém domečku. V roce 1924 se Tomanovi naskytla příležitost ke koupi domu na nám. Svobody č. 22, kam přemístil svou kavárnu z České. Toto nové, třetí a zároveň poslední sídlo Tomanova podniku na hlavním brněnském náměstí znamenalo v jeho životě nejvíce. Po roce 1948 byl Tomanův podnik znárodněn, až do devadesátých let zde fungovala cukrárna Nitra.

Hostinec U Semilassa

Dnešní budova Semilassa stojí na místě starého zájezdního Morgensternova hostince. Původně patřil k panství Schaffgotschů a od roku 1869 se stal i konečnou stanicí koněspřežky. V zahradě hrávala vojenská hudba, v neděli se konaly poutě a hostinec byl velmi oblíbeným cílem rodinných výletů. K významným hostům patřil také světoběžník, kníže Hermann Pűckler-Muskau (1785 – 1871), který v hostinci dokončil svůj cestopis „ Semilasso v Africe“. Cestopis měl tehdy velký ohlas a jméno „Semilasso“, jež spisovatel užíval jako svůj pseudonym, tak přešlo do názvu hostince.

Loupežný vrah

Loupežný vrah Josef Čapek (1833 – 1866) se narodil v Olešnici na Moravě a zemřel v Brně. Celý život zahálel a svou marnotratností přišel o všechno, co mu jeho rodiče dali. V Juliánově provozoval řeznickou živnost, o tu však přišel také. Byl bez zaměstnání a stal se tulákem. V boskovické hospodě se seznámil s kočím Chládkem, který z trhu vezl kukuřici. Čapek se k němu připojil, poté už odjeli spolu směrem k Brnu. Cestou Čapek Chládka dvakrát uhodil do hlavy tak, že kočí Chládek padl do vozu a byl mrtev. 9. 10. 1865 byl Josef Čapek odsouzen k trestu smrti provazem. Poprava byla vykonána 31. 1. 1866 v Brně za domkem kata na tzv. Cimplu v Údolní ulici. Delikvent Čapek si naposledy přál kávu, víno a fajfku s tabákem, což mu bylo splněno.

Utajený poklad

Víte, že Brno ukrývá mnoho pokladů? Jedním z nich je už více než 100 let zasypaný unikátní železniční kamenný viadukt, vedoucí od řeky Svratky k brněnskému Hlavnímu nádraží. Je dlouhý téměř 700 metrů, má 72 oblouků a dokonce jsou na něm ještě pořád položené koleje! Po jeho části přijela do Brna první parní lokomotiva. Několik oblouků, sloužících jako most, můžete spatřit i dnes. Jsou památkově chráněné. Dodnes není zcela jasné, jakým způsobem se v 90. letech 19. stol. postupovalo při navážení zeminy na viadukt. Zajímavé také je, že ve střední Evropě tak velký a tak starý viadukt není, což potvrzuje další brněnské prvenství. Podle historiků jsou klenby v tak dobrém stavu, že by po nich vlaky opět mohly začít jezdit. Stavba tohoto mimořádného díla tehdy trvala necelých 5 měsíců a dokončena byla v roce 1838.

Lékárna U červeného raka

Víte, že lékárna U červeného raka má rovných 400 let? Jde o jedinou lékárnu v České republice, která se na stejném místě nachází prokazatelně a nepřetržitě už od roku 1620! První zmínky o ní pochází dokonce už z konce 16. stol., byť samotný dům měnil během staletí svou stavební podobu. Dům, v němž se lékárna nachází dnes, byl postaven v roce 1907. Zřejmě nejstarším známým lékárníkem a majitelem domu byl Georg Braun, který byl za brněnského měšťana přijat 7. 11. 1619. Zemřel o 5 let později. Masarykova ulice, v níž se lékárna nachází, nesla tehdy název – Sedlářská.

Sebestředný starosta

Oskar Judex (1894 – 1953) se velmi angažoval v nastupujícím nacistickém hnutí. 15. 3. 1939 přišel na radnici s vyhláškou, kterou se vyhlásil starostou města Brna. Dosavadního starostu Rudolfa Spaziera vyzval, aby odešel na dovolenou. Spazier neuposlechl, snažil se úřadovat dále, a proto byl 23. 3. 1939 předvolán na Gestapo, kde dostal příkaz nezasahovat do správy města. Oficiálně byla pravomoc starosty do rukou Judexe vložena 3. 7. 1939 nařízením říšského protektora. Po válce byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Vězněn byl mj. na Cejlu.

Koláče z Komárova

Víte, že obec Komárov (tehdy Kumrowitz) vynikala tím, že se v ní každý rok pořádala tradiční a velmi oblíbená koláčová slavnost? Konala se už od dob třicetileté války a potkávalo se na ní doslova celé Brno! Tradice vznikla tak, že když se v roce 1645 Brno ubránilo švédskému obležení, zavládlo všeobecné nadšení a brněnští měšťané se zavázali, že budou každoročně na den Nanebevzetí Panny Marie všechny poutníky hostit koláči. Protože kapacita komárovských hostinců brzy nestačila, začali prostí obyvatelé Komárova koláče rozdávat před svými usedlostmi. Před domky bývaly provizorní lavice, nebo starý soudek s prknem. Oblíbená koláčová slavnost zanikla až na konci 19. století.

Zaniklé hostince v Kozí

Díky poloze ve středu Brna, byla ulice Kozí vždy obdařena mnoha pohostinskými provozovnami, které však už dávno zanikly. Hostinec U zlaté konvice, U černého kozla, U Tomků, U zlatého hřebene, U daňka… Po zrušení zájezdního hostince U tří knížat v roce 1876, který byl na dolním nároží Jánské a Poštovské, v souvislosti s vybudováním velké poštovní budovy, vznikl zájezdní hostinec U tří knížat v roce 1881 v Kozí č. 15, což tehdy bylo v místech dnešního nároží Kozí a Dvořákovy! Provozoval jej Hermann Freund, později Ernestine Zahová. V rámci přestavby středu města na přelomu 19. a 20. stol. hostinec U tří knížat v Kozí zanikl a došlo ke zboření většiny domů. Postavily se nové, a aby toho nebylo málo, došlo k jejímu zásadnímu přečíslování do dnešní podoby od Kobližné. Původně bylo totiž číslování v Kozí vzestupné od Jakubského nám. č. 2 – 14 vpravo a 1 – 19 vlevo! Dnešní Kozí ulice je také o mnoho širší.

Ústavní soud

Víte, že Ústavní soud (historický název – Zemský dům) v Joštově 8 je největší budovou na brněnské okružní třídě? Dokončena byla v roce 1878 na místě, kde občas hostoval cirkus, nebo se konaly trhy kuchyňským zbožím. Vstup byl tehdy z boku budovy, z dnešní České, kde dosud stojí původní krytý nájezd pro kočáry. Autorem kamenických prací je akademický sochař Adolf Loos st., který však brzy na to zemřel. Pamětní schránku s dobovými dokumenty z roku 1878 se podařilo najít až v roce 2014!

To opravdu nebyl apríl!

Víte, že slavný herec a režisér Hugo Haas (1901 – 1968) emigroval před hrozbou nacismu 1. dubna 1939, navíc v den, kdy má Hugo svátek? V odpoledních hodinách nastoupil se svou manželkou Bibinkou do taxíku před svým tehdejším bydlištěm v pražské Jungmannové ulici č. 9, a když u Wilsonova nádraží vystupoval, šofér řekl: „Mistře, styděl bych se, kdybych si vzal od Vás peníze“! To ještě Hugo netušil, že se do své milované vlasti vrátí, byť jen na pár dní, za více než 24 let!

Psí ulička

Víte, proč se některým brněnským uličkám říkalo „psí ulička?“ Protože některé byly tak úzké, že by se jimi protáhl tak možná pes. Vznikaly obvykle mezi dvěma bloky domů a sloužily mj. ke svádění splašků, odpadní a dešťové vody do níže položené části města. Bývaly však zdrojem zápachu a místem zárodků epidemií cholery a moru. Jednou z dochovaných je dnešní Průchodní, která však byla při přestavbě města posunuta o 12 m dále od Zelného trhu a také zmizelo její zalomení.

Odcizený klobouk

Víte, že Jiřímu Mahenovi byl ve svatební den (6. 10. 1919) odcizen zcela nový klobouk? Zloděj mu na věšáku nechal starý obnošený. Stalo se tak podvečer, kdy se novomanželský pár cestou z kina na chvíli zastavil v kavárně Bellevue. Tento fakt zjistil Mahen při odchodu z kavárny. Kdo ví, jestli oběma pánům vyměněný klobouk padnul? A co na to jejich manželky?

Táta Hašlerek

Víte, že „tátou“ Hašlerek je velkopodnikatel cukrovinkami František Lhotský (1884 - 1954)? Souhlas Karla Hašlera (1879 – 1941), aby bonbony proti chrapotu a kašli nesly jeho jméno, získal Lhotský 13. 12. 1920 přímo v kabaretu Lucerna. Hašler dobře věděl, že na takto zdarma šířené reklamě svého jména rozhodně neprodělá. Přiznejme si však, že Hašlerky už nejsou, co bývaly.

Starobrněnský cukrovar

Víte, že v roce 1851 založil velkoobchodník Moritz Bauer (1812 – 1895) na pozemcích dnešního výstaviště Starobrněnský cukrovar? Až na vilu majitele, tzv. Bauerův zámeček, který stojí dodnes, všechny původní budovy při výstavbě brněnského výstaviště zanikly. V roce 1925 byl interiér zámečku přestavěn podle světoznámého architekta a brněnského rodáka Adolfa Loose (1870 – 1933). Už víte, proč v autobuse slyšíte „příští zastávka Bauerova?“ Ulice a zastávka však už nese název po vnukovi Viktorovi.

Osobní kuchař Vlasty Buriana

Víte, že osobním kuchařem a posléze rodinným přítelem Vlasty Buriana (1891 – 1962) byl pan Jaromír Trejbal (1905 – 1995)? Burian si ho doslova koupil v nejlepším pražském lahůdkářství Na Příkopě německé firmy Lippert. Nabídnul mu tehdy 10. 000 korun měsíčně! Trejbal se u Lippertů rozloučil a za 14 dní vařil u Burianů první oběd. Jaromír Trejbal se narodil v Lounech do rodiny kováře, zemřel v Praze téměř zapomenut.

Hugo Haas (ne)řídil!

Víte, že slavný herec, režisér, scénárista a buldozer ženských srdcí Hugo Haas (1901 – 1968) nikdy nevlastnil vůdčí list (řidičský průkaz)? Podle slov jeho manželky Bibinky byl velmi nešikovný a tak nějak si zvykl jezdit převážně taxíkem. Později v Americe za první honoráře Bibince koupil auto, aby přece svého Huga na natáčení a do divadel mohla vozit! Mnohdy za jízdy: „Proboha, jak to řídíš! Vždyť já jsem přece ve voze!“

První brněnský zahradník

Víte, že prvním brněnským městským zahradníkem byl Antonín Šebánek (1818 – 1870)? Byl autorem myšlenky a také projektu na zřízení parku na špilberském kopci. Veškeré zemní a zahradnické práce vedl až do své smrti. Podle jeho plánů se také změnil Lužánecký park na park anglického přírodního stylu. Je držitelem Zlatého kříže Františka Josefa I.“

Spejbl slaví 100 let

Víte, že Spejbl má rovných 100 let? A víte, že křestním jménem je Josef? Když ho v roce 1919 řezbář Karel Nosek stvořil z lipového dřeva, zcela jistě netušil, že se tato loutka dostane do celého světa. Zajímavé je, že Spejbla si u Karla Noska tehdy objednal loutkoherec Josef Skupa (1892 – 1957), který Spejbla obecenstvu poprvé představil v roce 1920. Spejbl se měl tehdy stát karikaturou přechytralých měšťáků. Syn Hurvínek se narodil v roce 1926.“

Poslední návštěva

Rodina Haasova pocházela z Holic, kde Hugův dědeček Samuel vychoval svých 5 dětí, mezi kterými byl i Zikmund, táta Pavla a Huga. Zikmund Haas (1871 – 1944) byl původně obchodním cestujícím. Do Brna se přistěhoval koncem 19. století a usadil se tu. Byl zdatný obchodník s obuví a švec. Nad svými obchody měl logo „Obuv českého průmyslu U zajíce“. První a zároveň hlavní obchod měl v Zámečnické 2, později založil pobočky ve Ferdinandově (dnes Masarykova) 32 a v Nádražní 1. Měl se co ohánět. Když obešel své 3 krámky, dlouho si poté poseděl u verpánku. Své dva syny posílal jak do německých, tak do českých škol. Haasovi byli hrdí na to, že jsou česká rodina a dávali to pořád a všude najevo. Podle jejich dlouholeté hospodyně Františky Staňkové, se u nich doma mluvilo vždy jen česky! Také proto zůstal Hugo duší brňákem, i když na různých místech světa. Vždy říkával: „Já jsem takovej českej žid“.

Rodina držela těsně při sobě, duší byla maminka Olga (1876 – 1933), rozená Epsteinová, narozena v Rusku. Byla dcerou úředníka Paroplavební společnosti z Oděsy, krásná a múzická bytost a vynikající kuchařka. Hugo od malička rád jedl, prakticky celý život bojoval s nadváhou. Všude se chlubil, že jeho maminka vaří nejlepší boršč na světě, mazala nejlepší chleba se sádlem a co teprve nudle s mákem! Byl velký gurmán, maminku velmi miloval. Na její ukolébavky vzpomínal celý život. Vztah k poezii a k hudbě zdědil po ní. Hugův starší bratr Pavel (1899 – 1944) chtěl být hudebním skladatelem. Stále doma muzicíroval. Tehdy ještě bydlela rodina Haasova v Gomperzově (dnes Bezručova) 5, kde se oba bratři Haasové narodili. V r. 1908 se celá rodina Haasova přestěhovala do Biskupské 8, do zcela nového bytu ve 4. poschodí. Čtyři a čtvrt pokojový byt s pokojíčkem pro hospodyni Františku Staňkovou měl výhled směrem na Zelný trh a z ložnice rodičů byly vidět věže katedrály sv. Petra a Pavla. Oba kluci si hrávali před domem, pojilo je velmi silné pouto. Hugo (1901 – 1968), i když byl o 2 roky mladší, Pavla chránil. Pavel měl od mládí silné astma a byl celkově slabší. Hugovo astma se začalo projevovat přibližně rok před Pavlovou smrtí v Osvětimi.

Podle školních výsledků měli oba bratři předpoklady pro uměleckou kariéru. Na profesorské poradě (18. 5. 1917) byl Hugo pokárán pro nedostatečný prospěch a vyhozen z reálky v Antonínské. Po pravdě to bylo tak, že koncem 1. sv. války byly povolávány do války i mladší ročníky. Hugo měl jasno, do povolávácího rozkazu napsal: „Jděte s válkou do prdele“. Škola se s ním rozloučila. Pavel byl v prospěchu o trochu lepší, ale ne o mnoho. Co se syny? Říkal tatínek Zikmund. Na studia ne, do krámu ne, co z vás bude? Ve skutečnosti se ale nikdy vážně nerozčiloval. Hugo chtěl studovat na konzervatoři zpěv. Výsledek přijímací zkoušky hodnotil ředitel konzervatoře, sám Leoš Janáček vlídně, ale jednoznačně: „Haasi, třeba by to s Vámi šlo u činohry“. Snad tehdy ani netušil, jak pravdivý měl odhad. Hugo se přitom o herectví nezajímal. Tehdejší ředitel brněnského divadla Václav Štech mu dal malinkatou roličku, byl z něj ohromen. Přítelíčku, říkal Štech, co kdybyste podepsal smlouvu v činohře? To byla rána! Hugo ale smlouvu podepsat nepřišel. Nevěřil si a měl strach. Za 2 týdny přišel k otci do krámu divadelní sluha, že prý se ředitel na Huga velmi zlobí. Otec zakročil a řekl: „To jsou naši zákazníci Ti lidé od divadla. Nesmíme si je rozhněvat! Hned zítra zajdeš za ředitelem a omluvíš se.“ Hugo poslechl a šel. Třásla se mu kolena, ale ředitel ho uvítal s úsměvem a vytáhl smlouvu. Ani to nečtěte a podepište. Hugo podepsal a šel domů. Hugo přišel domů a řekl: „Tak jsem členem brněnského ND.“ Otec tehdy pronesl nezapomenutelnou větu: „Tak vidíš. A teď si všichni od divadla budou u nás kupovat boty“. Sedl za stůl a napsal své ženě Olze, která byla právě na léčení v Dauvillu, telegram. „Hugo je u divadla“. Odpověděla obratem. „Ty vole, Tobě člověk nemůže svěřit ani ty děti“. Ve svém rodném a milovaném Brně strávil Hugo své první nejen umělecké začátky.

Naposledy Hugo Brno navštívil v roce 1968, díky své neteři Olze, která ho ve Vídni pravidelně navštěvovala. Olga vzpomíná: Hugo šel na vídeňském nádraží do pokladny koupit lístek. Přinesl mi do kupé kufr a k mému překvapení se posadil. „Ty jedeš se mnou? Jo! Na tři dny. A proč tak krátce, když ses konečně rozhodl? Ten chlap v trafice na rohu by nevěděl co se mnou je. Na delší dobu nemůžu“. Ty tři dny byly ovšem nabité. Lidé ho na ulici poznávali, zastavovali, chtěli s ním prohodit aspoň pár slov. Tehdy nebylo maso. Pod Redutou jsem měla známého řezníka. Hugo čekal před krámem se svým Dodouškem. Řeznice se ptá: „Není to pan Haas? No, je. Honem šla dozadu pro krásné maso. Taky něco pro pejska. Můžou to být telecí nožičky?“ Doma jsem to vařila a pes pořád loudil. „Můžu mu to dát? Jo, když to chce“. Furt žral a žral. Ráno Hugo seděl zelený na posteli. „Co se stalo? Dodoušek celou noc nespal a já taky ne! Bylo mu špatně z těch telecích nožiček“. Poblil se a ještě jednou a potřetí na odpolední návštěvě u doktora Vondráčka. Brali to tehdy s humorem. Byl to Hugo, kterého měli rádi. „Nic si z toho nedělejte, mistře! My to utřeme“. Po čase přijel doktor Vondráček do Vídně k Hugovi na návštěvu. Hugo otevřel, chvíli koukal a povídá: „Jejda, pane doktore, pojďte dál, to jsem rád, že Vás vidím, a račte se tady vyblít, kde je Vám libo“.

Byly to tehdy krásné tři dny. Hugo byl velmi dojatý. Šli jsme cestou na vlak do Biskupské ulice, kde prožil své mládí. Nechala jsem ho před domem chvíli samotného. Stál a plakal. Naléhala jsem, aby v Brně ještě zůstal. Za nic na světě nechtěl. Doprovodila jsem ho na nádraží a odjel. Navždy se Hugo do Brna vrátil jen o několik měsíců později. Je pochován s celou svojí rodinou včetně syna Ivana na Židovském hřbitově, s výjimkou manželky Bibinky. Ta je pochována na hřbitově vídeňského předměstí Maria Enzersdorf.