Zajímavosti

30. dubna 1884 bylo v odpoledních hodinách v parku na Špilberku v blízkosti domku zahradníka (gartenhaus) otevřeno občerstvení - „Pavillon auf dem Spielberge“ s „čerstvým a nefalšovaným mlékem“. Kolemjdoucí si mohli každý den zakoupit smetanu, mléko, kyselé mléko, grahamový chléb s máslem… Ceny byly příznivé, abonenti získali slevu. Majitelem občerstvení byl Leopold Wetterschneider, který toho času provozoval další podnik v Rudolfsgasse (dnes Česká ulice) č. 10.

10. ledna 1887 byla na pozemku mezi ulicemi Údolní a Grohovou zahájena výstavba novostavby Zemské porodnice v Brně. Ve své době jedna z nejmodernějších budov v rakousko-uherské monarchii byla 8. listopadu 1888 slavnostně předána k užívání. O výstavbu nové porodnice se zasloužil zejména Prof. MUDr. Hubert Riedinger (1848 - 1936), který přišel do Brna z Klagenfurtu v roce 1878 a v čele porodnice stál až do roku 1918. V letech 1854 - 1888 byla brněnská porodnice umístěna v nájemních domech v Olomoucké ulici.

Pisárecká vozovna byla zřízena na konečné stanici trati koňské dráhy otevřené 19. 7. 1870, vozovny a stáje však byly celkem tři. První byla situována na konečné v Králově Poli, v hospodářském zázemí na dvoře dávno zaniklého hostince Semilasso v dnešní ulici Metodějova. Druhá byla v bývalé Gillainově továrně na Raduitově (dnes Marešova) ulici, třetí pak na konečné v Pisárkách. Díky pisárecké vozovně dnes v Brně máme nejstarší dochovaný terminál městské kolejové dopravy u nás.

10. listopadu 1940 byl zahájen provoz na nové dvoukolejné trati do Černých Polí a zavedena nová linka č. 9 s trasou Černá Pole - Komárov. Nová, 2 km dlouhá trať byla vedena od odbočení na tř. Kpt. Jaroše ulicí Milady Horákové a nově zbudovaným průrazem od ústí ulice Příční k Merhautově. Z této ulice se stáčela do Jugoslávské a pokračovala Lesnickou. Před Vysokou školou zemědělsko-lesnickou byla trať ukončena jednokolejnou smyčkou s odstavnou kolejí. Zde byla vybudována čekárna se sociálním zařízením, prodejnou a telefonní hovornou. Nová trať měla sedm zastávek.

1. 9. 1928 byl na souběhu ulic Na vyhlídce - Zahradníkova zahájen provoz Polikliniky Zahradníkova (Okresní nemocenská pojišťovna v Brně), která byla v době dokončení jednou z nejmodernějších staveb svého druhu v Evropě. Pro svoji barevnost a dlouhý tvar se jí říkalo „Červená nudle“. Lékařské ordinace se tehdy nacházely pouze ve zvýšeném přízemí a v prvním patře, v dalších poschodích bylo umístěno 56 na svou dobu nezvykle rozlehlých bytů. Tato stavba meziválečné architektury byla postavena podle projektu Jindřicha Kumpošta.

Už v roce 1929 prezident T. G. Masaryk souhlasil s žádostí, aby chystaný brněnský závodní okruh nesl jeho jméno. V dubnu následujícího roku byla zahájena výstavba první silnice s bezprašným povrchem a klopenými zatáčkami. Na stavbě pracovalo denně 400-600 dělníků. Necelých 30 km Masarykova okruhu mělo 60 levých a 68 pravých zatáček. První závod na novém silničním okruhu u Brna byl odstartován 28. 9. 1930. Zahájil tak slavnou éru automobilových závodů na Masarykově okruhu, kterých se účastnila světová závodnická elita.

19. ledna 1947 byl v ulici Sportovní slavnostně otevřen Zimní stadion za Lužánkami. Disponoval největší ledovou plochou ve střední Evropě, byl třetím zimním stadionem v Československé republice. V roce 1964 došlo k jeho zastřešení montovanou trubkovou konstrukcí. Přes společnou část s kavárnou do tvaru T navazovala cvičná ledová plocha, využívaná také jako veřejné kluziště. Součástí areálu bylo i letní kino. Po letech neužívání a chátrání byl unikátní Zimní stadion za Lužánkami koncem roku 2008 zbořen.

V dubnu roku 1830 byla v zahradě augustiniánského kláštera založena první botanická zahrada v Brně. Jejím zakladatelem byl zkušený florista a majitel brněnské tiskárny Rudolf Rohrer (1804 – 1839), zahrada se nacházela přibližně v místech, kde později konal své pokusy J. G. Mendel. Rudolf Rohrer pravidelně uveřejňoval v týdeníku „Mitteilungen“ seznam právě kvetoucích rostlin a oznamoval, že mu bude potěšením obeznámit návštěvníky s kvetoucími rostlinami denně (mimo neděli) od 12 do 13 hodin, od května ráno od 4 do 8 hodin.

18. 9. 1904 bylo v prostorách dnešní Nové radnice na Dominikánském nám. založeno nové městské muzeum. Za účasti brněnského starosty Augusta Wiesera, významného historika a archiváře Bertolda Bretholze a dalších představitelů brněnského kulturního života, bylo slavnostně otevřeno v erbovním sále a čtyřech přilehlých místnostech. K této příležitosti byla na zeď schodiště k zasedací síni městské rady umístěna pamětní deska z červeného mramoru, která však byla při úpravách areálu Nové radnice v letech 1934-1935 sňata a měla být snad uložena do sbírek Městského muzea.

Koncem roku 1872 plula nad Brnem vzducholoď, kterou jako první na světě poháněl spalovací motor. Inženýr Paul Haenlein zkonstruoval v Brně vzducholoď o délce 50, 4 m a průměru 9, 2 m plněnou svítiplynem. Pod vzducholoď, která se nad Brnem pohybovala rychlostí 5 – 8 km/h, byl zavěšen výbušný motor s třímetrovou tlačnou vrtulí. Jedním z důvodů, proč padla volba právě na Brno, byla plynárna postavená již v roce 1842 jako vůbec první na našem území. V Brně se také Haenleinovi podařilo založit vzduchoplavecké družstvo, které stavbu lodi financovalo.

Po rekonstrukci části staré pivnice hotelu Slovan, zde byl 1. srpna 1967 zahájen provoz samoobslužného bistra Quick. Tehdy se jednalo o první rychlé občerstvení v Československé republice! Bylo otevřeno v přízemí hotelu při pravém nároží vstupu do pasáže. Po čase se však ukázalo, že tento způsob stravování již přestává být pro zákazníky přitažlivý, a tak místo rychlého občerstvení se v těchto prostorách později prodávala i vyráběla zmrzlina. Toto místo v Lidické ulici dnes vypadá úplně jinak, a to hlavně proto, že legendární hotelová pasáž nenávratně zmizela.

Náhrobek vrchního velitele úspěšné obrany Brna proti Švédům v roce 1645, byl původně umístěn v kapli Raduitovy rodiny, jež stávala na hřbitově, který obklopoval kostel sv. Jakuba. Po zrušení hřbitova v roce 1783 byl přemístěn do kostela, v jehož kryptě ostatky Jeana Louise Raduita de Souches (1608 - 1682) odpočívají dodnes. 12. 10. 1936 v 14:00 hod. došlo za přítomnosti architekta Josefa Poláška k otevření hrobky. Raduit de Souches si v testamentu poručil, aby byl dán nejdříve do rakve měděné a tato do rakve dubové. Nalezen byl však postup opačný, rakev dubová byla vložena do rakve měděné.

Ve dnech 11. – 22. 8. 1896 se uskutečnilo první kinematografické představení v Brně. V tzv. Maurském sále hotelu Grand jej uspořádal Albert Schiller z Vídně a Brňané tak tyto „oživené fotografie“ mohli zhlédnout o celé dva měsíce dříve než Pražané, a to osm měsíců po prvním kinematografickém představení na světě bratří Lumiérů v Paříži. Promítala se Scéna u holiče, Skotský tanec, Scéna na pláži… Vstupné bylo 50 krejcarů. Díky dobré návštěvnosti se pak promítalo dalších 11 dnů, kdy nabídka byla rozšířena o další tři obrazy.

30. 8. 1953 byla slavnostně otevřena brněnská ZOO. Její počátky však byly velmi skromné. Ještě řadu měsíců neexistovaly pokladny, vstupné se vybíralo do klobouku. Původně jedinou budovou v zahradě byla hájenka, jejíž některé místnosti sloužily jako kanceláře. Na ploše 10 hektarů zahrada nabízela sedmisetmetrovou trasu, podél ní byly umístěny klece, voliéry a ohrady. Otevření ZOO bylo pro Brno významnou událostí, do konce roku do ní zavítalo 34 594 návštěvníků. Brněnská ZOO se nachází na Mniší hoře, jejíž pozemky patřily původně k hradu Veveří.

27. 8. 1894 byl založen Odbor Klubu českých turistů v Brně. Počátky organizované české turistiky spadají už do roku 1892, kdy začalo několik členů Čtenářského spolku pomýšlet na založení spolku turistického. Za účasti 37 členů a 17 hostů z Prahy zvolila zahajovací valná hromada 27. 8. 1894 první výbor. Od samého začátku bylo cílem tohoto spolku kromě značkování turistických tras v poříčí Svratky také vybudování turistické útulny na Macoše. Ještě v roce 1894 byly za tímto účelem zakoupeny pozemky, vypsána mezi členy bezúročná půjčka 600 zlatých, sháněny dary a subvence, a již v dubnu 1895 se začalo s její stavbou. Tehdy už měl odbor 173 členů, v následujících letech se jejich počet zvyšoval...

12. října 1952 odhalili zaměstnanci brněnských pošt na budově poštovního úřadu Brno 2 (Nádražní ulice č. 3) pamětní desku národního umělce Petra Bezruče (1867 - 1958), který na brněnských poštách pracoval v letech 1893 - 1928. Žulová deska se zlaceným písmem s bronzovým reliéfem ve vavřínovém věnci je dílem akademické sochařky Sylvy Lacinové. K této příležitosti byla vydána pohlednice a příležitostné razítko. Pohlednici s razítkem doplnila ještě známka v hodnotě 2 Kčs, vydaná Československou poštou v rámci oslav 85. narozenin básníka.

5. května 1946 byl na Kníničské přehradě (od roku 1959 Brněnská přehrada) zahájen provoz lodní dopravy. Provoz zahájily lodě Morava a Brno. Pluly rychlostí 10-12 km/h, pojaly max. 90 cestujících. Byly poháněny akumulátory, které byly nabíjeny nočním proudem z měnírny. Tehdy se jednalo o jedinou ekologickou lodní dopravu u nás! V prvním roce provozu se lodě ošetřovaly prakticky pod širým nebem, v následujícím roce byl postaven dřevěný hangár, který umožňoval alespoň část prací provádět pod střechou.

Na Štědrý den roku 1946 byl za všeobecné pozornosti Brňanů uveden do provozu první semafor v Brně. K zprovoznění prvního světelného návěstidla došlo v 9: 00 hod na křižovatce ulic Divadelní – Kobližná - Rooseveltova. Velkolepé akce se mj. zúčastnil oblastní velitel SNB Brno-město škpt. Jan Res, bezpečnostní referent Ústředního národního výboru zemského hlavního města Brna Nečas, referent dopravního úřadu Chlup, místopředseda brněnského autoklubu Ševčík a štábní strážmistr Planer. Dnes na této křižovatce žádný semafor není.

V roce 1911 vznikl v domě v ulici Schreibwaldstrasse (Hlinky) 3/5 První Starobrněnský Světový Biograf. Postupem času Brňané tomuto kinu neřekli jinak než „Blechárna“, která byla před rokem 1960 určena k asanaci, a v květnu 1962 byl dům zbořen. Pamětníci na KINO SVOBODA - tak zněl poslední název - s úsměvem vzpomínají, zejména na mohutná kamna, která stála vlevo od promítacího plátna. Zřízenec do nich sypal kbelík koksu a následně s nesmírným rachotem čistil rošt na popel, a to v nejvypjatějších scénách během hlavního filmu. Lístek do první řady, která byla od plátna vzdálena asi jeden metr, stál jednu korunu.

Začátkem května roku 1842 (180 let!) byl v tzv. dřevěné Aréně v Lužáneckém parku zahájen provoz letního divadla. Ředitel tohoto divadla Wilhelm Thiel jej nechal do Lužánek přenést z pisáreckého údolí, kde ho provozoval předešlou sezónu. Mezi první a druhou parkovou alejí vydrželo divadlo až do roku 1845, dalších pět let v dřevěné Aréně fungovala také šermířská a gymnastická škola pro děti šlechticů. Po dřevěné Aréně dnes není v Lužánkách ani památky...

Premiéra opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky se konala 6. 11. 1924 v Mahenově divadle (Městské divadlo na Hradbách). V prvním provedení opery ztvárnila na přání jejího autora titulní roli brněnská operní pěvkyně Hana Hrdličková-Zavřelová (1883 – 1982). V hledišti se setmělo a před orchestr předstoupil šéf opery František Neumann. Pozvedl taktovku a v sále zazněly první tóny nové, v pořadí již sedmé opery Mistra Janáčka, který oslavil, plný tvůrčího elánu, před pár měsíci svoji sedmdesátku.

Výroba prvních automobilů s dvoudobým motorem v Evropě byla zahájena 1. 11. 1924 v brněnské Zbrojovce. Automobil DISK však přes zdánlivou jednoduchost přinesl továrně neuvěřitelné množství obtíží. Když se k velkému zděšení zjistilo, že bez oprav neujede ani pár stovek kilometrů, byla o rok později nařízena zkušební jízda (815 km), což byl ale slabý důkaz spolehlivosti. Výroba také vázla, jen s největšími potížemi se podařilo v roce 1925 prodat asi 75 ks, když ovšem později většina z nich musela být továrnou pro množství závad a reklamací koupena zpět...

Ve dnech 3. - 7. 5. 1924 se v Sokolovně (kino Dukla, letní kino Stadion) v ulici Kounicova 20 konala první automobilová výstava v Brně a první svého druhu na Moravě. Výstava uspořádána Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko a Brněnskými výstavními trhy v Brně, ukázala přehled automobilového průmyslu domácího i zahraničního a jeho praktické využití. Společenské centrum Stadion bylo na místě bývalého hřbitova budováno od roku 1920 postupně, jeho součástí je největší společenský a koncertní sál v Brně!

Městská rada Zemského hlavního města Brna nařídila všeobecné hubení potkanů v celém Brně, které proběhlo ve dnech 6. - 11. 9. 1923. Majitelé či správci domů si museli opatřit jed na vlastní náklady, k hubení byla použita fosforová pasta. Obyvatelé byli upozorněni na nutnost dbát na čistotu rukou, veškeré zbytky jedu a otrávené potkany „jest odstraňovati“. Celou akci bedlivě kontroloval městský úřad. Článek o chystané akci vyšel 31. 8. 1923 v Rovnosti.

3. března 1932 (90 let) byl v novém obchodním paláci Alfa v Poštovské ulici otevřen nový český zvukový biograf Alfa, který pojal téměř 800 diváků! Jako zahajovací program běžel už od 28. února 1932 velkofilm Bílé opojení. Během 2. sv. války bylo kino někdy uváděno jako Panorama Alfa Passage, po roce 1945 se mu vrátil původní název. Od roku 1949 neslo kino název Praha, v letech 1991 - 2001 opět Alfa. V roce 2003 bylo upraveno pro divadelní provoz HaDivadla. Stavitelem a majitelem paláce Alfa byl pan František Hrdina (1880 - 1960).

Během 2. sv. války vznikla na Vinohradech kolonie přibližně 44 dřevěných dvojdomků, které se říkalo Hamburk. Většina obyvatel původní kolonie totiž pocházela z Hamburku, proto začali Brňané tuto lokalitu nazývat podle tohoto města. Domky byly určeny především pro vedoucí představitele továrny na letecké motory (pozdější Zetor). Po roce 1945 se do domků stěhovali lidé postižení okupací, bývalí vězni nacistických káznic, koncentračních táborů a příslušníci domácího odboje. Zástavba přetrvala až do počátku 80. let, kdy ustoupila nově budovanému sídlišti.

Brněnské divadlo Reduta na Zelném trhu je nejstarším divadlem ve střední Evropě. Původně se jednalo o prostorný měšťanský dům (ještě v polovině 14. stol. stály na jeho místě nejméně 4 měšťanské domy), který v roce 1425 koupili Liechtensteinové a užívali jej do roku 1600. Poté dům prodali městu Brnu, které ho upravilo na tzv. Velkou Tavernu, v níž byla zprovozněna také krčma. Počátkem 19. stol. budova (domovní znamení U zlatého hroznu) sloužila jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna.

24. 3. 1924 byl v Akademické kavárně založen Hádankářský a křížovkářský kroužek Kabrňáci. Patřil k nejstarším v republice, schůzky se konaly dvakrát měsíčně. Za okupace postupně hádankářský život utichal, schůzky ale pokračovaly v soukromí. Po válce došlo ke sjednocení všech hádankářů a také křížovkářů. Pod patronací časopisu Hádanka a křížovka vznikl redakční sbor, Kabrňáky hojně prošpikovaný! Sbor organizoval přebory, Kabrňáci se stali významnou částí hádankářsko- křížovkářského hnutí.

Historicky první číslo Lidových novin vyšlo 16. 12. 1893 v Brně. Jejich zakladatelem byl významný moravský politik, právník a novinář Adolf Stránský (1855 - 1931), prvním šéfredaktorem novinář a redaktor Emil Čermák (1864 - 1949). Noviny vznikly spojením olomouckého časopisu Pozor a brněnských Moravských listů. Náklad byl přibližně 6 000 výtisků. Původně redakce sídlila ve Van der Strassově ulici (dnešní Kudelova), v roce 1907 se přestěhovala do nájemného domu s obchody v Rudolfské (dnešní Česká) 6, kde byla i tiskárna.

Koncem října roku 1767 navštívil jedenáctiletý W. A. Mozart (1756 – 1791) se svým otcem Leopoldem a sestrou Marií Annou Brno. Ze strachu z nákazy neštovicemi tehdy otec obě děti převezl na Moravu. Po setkání se zemským hejtmanem Franzem Antonem Xaverem Schrattenbachem odjeli do Olomouce, kde i přes všechna opatření neštovice obě děti prodělaly. Návrat do Brna se protáhl až na Štědrý den. Celé vánoční svátky Mozartova rodina prožila v Brně, byli ubytováni v paláci hraběte Schrattenbacha v ulici Grapfengazz (Kobližná). 30. 12. byl v Taverně (Reduta) uspořádán koncert a 9. ledna 1768 Mozart s dětmi odcestoval do Vídně.

Palác Hotel Passage v Nové ulici (dnes Lidická) postavil podle projektu Bohuslava Fuchse v letech 1927 – 1928 brněnský stavitel Antonín Műller (1869 – 1930). Vybudoval jej v nákladu 20 milionů Kč podle vzoru světoznámých švýcarských hotelů a slavnostní otevření proběhlo na samém konci roku 1928. Vedením podniku pověřil svého syna Vladimíra. Antoním Műller však se svým synem necelé 2 roky po otevření tragicky zahynul při havárii letadla u Bedřichova u Jihlavy. Po této tragédii se vedením hotelu ujala Antonínova dcera Věra, jež jej vedla až do konce 2. sv. války. Po roce 1948 hotel přešel pod RaJ Brno. Smutné je, že dnes je hotel Passage bez pasáže.

28. listopadu 1594 byla provedena první veřejná pitva na území Moravy. Pitvu služky Benjamina Hellera, jež spáchala sebevraždu utopením, provedl v původním špitále malomocných, který stál přibližně v místech kostela v Křenové ulici, absolvent basilejské univerzity a brněnský lékař Simeon Grynaeus. Špitál byl zeměpanského založení a je doložen už v roce 1343. Od roku 1382 patřil pod správu města Brna, zrušen byl až na samém konci 19. stol. V roce 1600 Simeon Grynaeus odešel z Brna do Olomouce, kde působil jako zemský lékař až do své smrti (1614).

27. 10. 1963 ve 2:30 hod. se ve Střelicích uvolnilo z brzd 11 vagonů, které se daly samovolně do pohybu. Na spádu kolejiště nabraly vysokou rychlost a souprava se nekontrolovaně řítila k Brnu. Snaha o zastavení pomocí 16 zarážek selhala. Vagony vjely na páté nástupiště, kde narazily do 4 odstavených vagonů. Ty byly prudkým nárazem vysunuty přes zarážedlo a plot až do ulice Nádražní, kterou napříč přejely a nabouraly až do budovy Čedoku na Baštách. Naštěstí nikdo nebyl zraněn, celková škoda byla vyčíslena na 1 124 909 Kč.

V pátek 29. 6. 1962 byl oficiálně zahájen provoz mezinárodního hotelu International. V době svého otevření disponoval 287 pokoji, nabízel ubytování pro cca 700 lidí. O hosty se tehdy staralo přibližně 300 zaměstnanců! Hotel byl postaven mezi Husovou a Veselou ulicí na parcele o výměře přibližně dvou hektarů podle projektu, na němž se podíleli Arnošt Krejza, Miloslav Kramoliš, Zdeňka Kopecká, Miroslav Brabec a Zbyšek Kašpar. Původně se na místě hotelu nacházela kasárna a městské hradby, které byly ve druhé polovině 19. stol. zrušeny.

Vůbec poprvé byly slavné špilberské kasematy zpřístupněny veřejnosti v srpnu 1880. Stalo se tak díky vojenskému stavebnímu řediteli, šlechtici z Rossaneggu Antonovi Costa –Rossettimu (1830 – 1914). Zašlé a nevyužívané kasematy nechal vyčistit, opravit a také stavebně upravit. Tehdy zde vznikla i první muzejní instalace, která se snažila Špilberk a především kasematy prezentovat jako známé vězení. Rossetti obstaral také podobizny některých slavných zdejších vězňů. Výtěžek ze vstupného (30 krejcarů) přispíval k údržbě této památky.

Jako první v Evropě zavedl v roce 1790 používání teploměru při vaření piva brněnský sládek a reformátor pivovarnictví František Ondřej Poupě (1753 – 1805). Měl zásadu: pšenice na koláče, oves pro koně, jen ječmen na pivo. Proslul také jako konstruktér pivní váhy (hustoměr). Až do své smrti bydlel s manželkou Marií a dětmi přímo v brněnském městském pivovaru, který se tehdy nacházel v místech dnešního souběhu ulic Starobrněnské a Dominikánské. František byl synem kováře z Českého Šternberku.

Vysílání brněnského studia Československé televize bylo spuštěno v létě roku 1961 (60 let). Studio vysílalo zpočátku jen z malého prostoru mezipatra budovy Typosu v Jezuitské ulici. V ostatních prostorách domu byly tehdy převážně byty. Postupně studio získalo další prostory, v části pasáže našla zázemí údržba přenosových vozů a také sklady. Kromě zábavných pořadů vyrábělo brněnské studio především zpravodajství. Zábavné pořady se brzy začaly vysílat také z Dělnického domu nebo z Varieté Rozmarýn. Vůbec prvním živě vysílaným pořadem byly Sedmikrásky nad Brnem.

Už za první republiky byla v nájemním domě (domovní znamení U tygra) A. J. von Chlumetzkého v České ul. č. 6 proslulá Brichtova kavárna. Dostaveníčko literátů, spisovatelů a novinářů. Ve stejném domě sídlila redakce Lidových novin, jejichž redaktoři si do „Brichtovky“ chodili odpočinout a popovídat. Ke zdejším štamgastům patřili mj. pánové Těsnohlídek, Poláček, Mahen, Golombek, Valenta, navštěvoval ji také Karel Čapek. Hrály se zde šachy, karty, kulečník, četl se denní tisk a černá káva se smetanou stála 3 K. Na Brichtovu kavárnu Brňané vzpomínají dodnes…

V roce 1659 koupilo město Brno na předměstí Křenové od vdovy Kateřiny Polyxeny Ištvanové dvůr se zahradou a pro zvýšení svých příjmů zde zřídilo židovský hostinec. Dostal název Nový svět nebo Na Novém světě, byl jednopatrový, nacházel se přibližně v místech dnešní Křenové ulice č. 18 a nocovat v něm směli pouze Židé. Byla v něm košer kuchyně, za kterou však bylo nutné platit městu poplatky. V roce 1774 město hostinec v dražbě prodalo, novou majitelkou se stala Schoendl Dobrušková, dalším provozovatelem byl Jakob Ernst s manželkou Charlottou…

O vybudování prvního brněnského vodovodu jednala městská rada s jistým Prokopem z Písku už v roce 1415! Prokop pocházel z Kutné Hory a už před tím úspěšně vybudoval vodovod v Čáslavi. Ve svém oboru byl odborníkem. Když se bohatý brněnský měšťan Václav Haz uvolil celý podnik financovat, a když všechno schválil český král Václav IV., došlo v roce 1416 ke stavbě prvního brněnského vodovodu. Voda se čerpala ze svrateckého náhonu pod Petrovem přes Puhlík (Denisovy sady) do rezervoárů, odtud už mířila samospádem do kašny na Zelném trhu a na Dolní trh (nám. Svobody).

První civilní sňatek v Brně se konal 2. ledna 1871 na Staré radnici v Radnické ulici č. 8. Vykonal jej tehdejší brněnský starosta Christian d´Elvert, který oddal snoubence Heinricha Millauera (lesní adjunkt) a Marii Millauerovou - roz. Zeisel (v domácnosti). Civilní sňatky se v Brně konaly zpočátku spíše výjimečně, jejich počet výrazně vzrostl až po 1. sv. válce. Ženich Heinrich byl bez vyznání, nevěsta Marie byla vyznání židovského. Za svědky šli Franz Filla (soukromník v Brně) a Vincenz Růžička (oficiál zemského soudu v Brně).

Až po 29 letech se při cestě z Vídně do Prahy v roce 1911 přijel Thomas Alva Edison do Brna podívat na své dílo. Jeho příjezd byl obrovskou senzací. Už jen proto, že přijel automobilem, který si sám zkonstruoval a automobil byl tehdy k vidění málokdy. Neobyčejný hluk lákal Brňany z domů ven a také se z něj nadměrně kouřilo. S manželkou a dcerou se ubytoval v hotelu Grand. Zápis o jeho návštěvě je k vidění v knize hostů. Během dvou dnů, které v Brně strávil, obdivoval v doprovodu manželky a dcery půvab tehdy devadesátitisícového Brna. Řekl, že je pro něj čest, že dodal osvětlení do tak překrásné divadelní budovy.

Ještě v poledne nikdo netušil, jak rychle se počasí změní. Po několikadenních nesnesitelných vedrech se 4. července 1880 strhla před pátou hodinou odpolední nečekaná bouře s krupobitím. Během půl hodiny byla zničena většina úrody, v zahradách a okolních lesích vznikly značné škody. Výletníci s dětmi naříkali, nastal všeobecný zmatek. Ženám rval vichr šaty a cáry z nich odnášel do okolí. Oblohu křižoval jeden blesk za druhým. Nejkritičtější situace byla v pásu mezi Královým Polem, přes Brno a dále na Moravany…

V neděli 11. 7. 1869 došlo v Brně k nepokojům mezi dělnictvem, při nichž byl zatčen textilní dělník Hyacint Stőssl, otec čtyř dětí. Téhož dne byl ve vazbě při výslechu ubit strážníky. Rozzuření demonstranti následujícího dne napadli policejní stanici ve Francouzské ulici a zcela ji zdemolovali. V úterý 13. 7. došlo k těžké srážce mezi 10 000 demonstranty, převážně dělníky z brněnských závodů a oddíly vojska, při níž bylo dalších 8 účastníků zabito a velký počet zraněn. Událost měla velký ohlas nejen u brněnské veřejnosti, ale i v celém Rakousko-Uhersku. Byla dokonce románově zpracována.

Manekýny Oděvnictví města Brna oživily 16. června 1967 v odpoledních hodinách letní terasu hradní vinárny na Špilberku. Předvedly řadu exkluzivních i střízlivějších modelů, zhotovených většinou z materiálů Vlnařského průmyslu Brno. Modely, předvedené za doprovodu Orchestru Gustava Broma se vyznačovaly volným jednoduchým střihem, převládaly jemné pastelové barvy. Ke každému modelu patřila kytice živých květů – ten nejkrásnější doplněk…

Za jediného skutečného nástupce houslového virtuosa Niccoly Paganiniho je dodnes odborníky považován houslista a hudební skladatel, Brňan Heinrich Wilhelm Ernst (1812 – 1865). Byla oceňována jeho citovost, oduševnělost a sklon k romantismu. Narodil se v domku, jenž stál v místech dnešní Křenové 20. V roce 2006 mu zde byla odhalena pamětní deska, na které nechybí housle se smyčcem. Ernst byl synem majitele židovského hostince Nový svět, který sousedil s jeho rodným domem. Ochotně účinkoval na dobročinných akcích, často věnoval značné částky chudým lidem. Zemřel předčasně na vysychání míchy.

První brněnský pěvecký a čtenářský kroužek pro dělníky a živnostníky byl založen koncem roku 1867 ve šlechtickém obytném domě Chlumeckých v Rudolfsgasse (dnes Česká) 6. V roce 1980 byla na nároží tohoto kdysi slavného domu, v němž sídlila mj. redakce Lidových novin, Hubert Lamplota zde provozoval svoji živnost a později zde byla Brichtova kavárna, bronzová pamětní deska se symboly ratolestí, podaných rukou a plastickým nápisem po celé ploše. Po nedávné rekonstrukci však deska nebyla vrácena na své místo a nenašel se jediný člověk, který by o to usiloval.

Brněnský měšťan a majitel hostinského domu na Dolním trhu (dnes nám. Svobody) Štěpán ze Strachotína zorganizoval se svými čtyřmi služebníky v roce 1354 loupežné přepadení dvou kupců z Jevíčka, kteří se u něj ubytovali. Přišli o 70 kop grošů, poté o život. Za tento zločin následoval mimořádný trest. Po mučení, doznání a vynesení rozsudku byl Štěpán vláčen koněm po městě a nakonec byl v řetězech zavěšen na šibenici přímo před jeho domem, kde před zraky přihlížejících pozvolna umíral. Běžným trestem za vraždu bylo tehdy vláčení koněm a lámání v kole.

Kapelník, hudebník, saxofonista, klarinetista, zpěvák, účastník domácího odboje, politický vězeň, Brňan Gustav Brom (1921 – 1995), byl nejdéle působícím dirigentem u jednoho souboru (53 let) v Evropě! Jeho diskografie čítá téměř 600 titulů, soubor pod jeho vedením absolvoval více než 250 zahraničních turné. Až do své smrti bydlel v ulici Preslova 28. V Brně je po něm pojmenována ulice Gustava Broma, rychlík „Gustav Brom“ na trati Brno – Praha, rozhlasový Big Band Gustava Broma… V těchto dnech by se dožil 100 let! Gustav je pochován na Ústředním hřbitově.

Knihkupec, tiskař a nakladatel Johann Georg Gastl (1766 – 1814) se narodil v Brně, knihkupcem se vyučil ve Vídni. V roce 1791 otevřel na nároží dnešní Masarykovy a Panské první brněnskou půjčovnu knih. Půjčovna tehdy obsahovala 2 300 svazků. Veřejnou půjčovnu knih otevřel v Brně v roce 1831 také jeho syn Franz (1798 – 1855), ta měla k roku 1855 již 36 000 svazků. Franz však zemřel bez mužského dědice, proto byl jeho majetek rozprodán v dražbě. Johann i Franz zemřeli v Brně.

Prvního března 1898 byl v Brně otevřen první antikvariát. Založil jej druhý český knihkupec a nakladatel Arnošt Píša (1865 – 1950) a byl zpočátku součástí jeho knihkupectví. Během prvních 15ti let se prodejna dvakrát stěhovala, až se v roce 1913 usadila natrvalo v České č. 28. V roce 1935 předal Píša podnik svému synovi Miloslavovi, jenž svůj podnik v roce 1949 nabídl nakladatelství Orbis a díky tomu vznikl největší antikvariát na Moravě! Antikvariát v České 28 fungoval až do 7. února 1992, kdy byla celá budova zbourána a nahradila ji novostavba banky.

8. dubna 1911 zveřejnil brněnský magistrát výsledky sčítání lidu, uskutečněného k 31. 12. 1910. V Brně tehdy žilo 122 114 obyvatel (bez vojáků). K německé dorozumívací řeči se hlásilo 79 986 osob, k české 40 097 osob. Na území Brna se nacházelo 3 520 domů. S vojáky (3 623 mužů) mělo tehdejší Brno 125 737 obyvatel. Jak je vidět, počet obyvatel Brna vzrůstá. Jen aby mezi lidmi neubývalo vzájemné slušnosti.

22. března 1916 došlo v drogerii U bílého anděla v Jánské ulici č. 5 k výbuchu benzinu, při kterém přišly o život 2 zaměstnankyně, a dalších 17 osob bylo zraněno. Pomocnice v kosmetické laboratoři Eleonora Kellerová (22 let) přelévala z desetilitrové láhve benzin, lahví při tom zavadila o zeď, rozbila se a benzin se rozlil přes kanceláře až do kuchyně vedlejšího bytu. Tam nejspíš od plamenů sporáku nastal výbuch. Zraněn byl také majitel drogerie Jan Grolich. Pro svůj havarijní stav musel být dům v Jánské 5 stržen.

6. března 1967 byla na Kapucínském náměstí slavnostně otevřena Černohorská pivnice U tří kohoutů. Renovovaná pivnice pro 130 návštěvníků měla dvě místnosti, do stěn bylo zasazeno 14 průčelí velkých pivních sudů a také zde visel obraz s portrétem barona Trencka. V ten den předal ředitel RaJ Brno J. Zdeněk klíče od pivnice vedoucímu provozu V. Formánkovi a u vchodu byl na závěr zavěšen štít se znakem Černé Hory. Pivnice se těšila velké oblibě, zřejmě také proto, že zde byla velmi rychlá obsluha a dobře vychlazené pivo!

Nejvyšší kostelní věží v Brně se pyšní kostel sv. Jakuba (historický název) kostel sv. Jakuba staršího. Jeho věž měří rovných 92 metrů a trojlodní interiér kostela má rozměry 64 krát 22 metrů. Kostel sv. Jakuba byl založen pro potřebu německých a vlámských kolonistů na počátku 13. stol. a od samého počátku byl obklopen hřbitovem. První zpráva o kostelu pochází z roku 1228, původně románský kostelík byl přestavován na gotický kostel. V roce 1515 byl poškozen požárem, roztaveno bylo i osm původních zvonů. Opravy skončily v roce 1526, o 3 roky později byla přistavěna věž.

Benediktinská Občanská knihtiskárna na rohu dnešní Starobrněnské a Biskupské ulice, se koncem roku 1921 ocitla v plamenech. Požár vypukl na půdě v pátek odpoledne, na místo neštěstí se dostavily dvě stříkačky městského a dobrovolného hasičstva. Obrovský požár zlikvidovali za hodinu. Jediným zraněným byl zaměstnanec knihtiskárny Artur Kutálek, kuriózní ovšem je, že neměl zranění způsobená požárem, ale stříkačka mu před domem přejela nohu. Po 2. sv. válce zde vycházel časopis Akord, tiskárna zde působila až do roku 1991!

První ředitel Brněnského Radiojournalu, vojenský radiotelegrafista, štábní kapitán Antonín Slavík (1893 – 1942), byl pro činnost v organizaci Obrana národa koncem roku 1939 v Brně zatčen, vězněn na Špilberku a v Kounicových kolejích. Poté byl převezen do Berlína, kde byl odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v Plőtzensee. Antonín ovládal 7 jazyků a jako telegrafista se podílel na budování první radiostanice, umístěné ve sklepě pod Petřínskou rozhlednou. Patřil mezi telegrafisty, kteří zajišťovali důležité spojení nově vzniklé republiky se světem. V Černých Polích je po něm pojmenována ulice – Antonína Slavíka.

Profesor, psycholog, sociolog, předseda České obce sokolské, člen mnoha redakčních rad a osobní knihovník T. G. Masaryka Jan Uher (1891 – 1942), žil až do svého zatčení v Masarykově čtvrti v ulici Rudišova. Pro účast v odbojové organizaci Obrana národa byl vězněn nejdříve v Mozartově 3, poté na Špilberku a v Kounicových kolejích. V lednu 1940 byl odvezen do vězení ve Vratislavi, odkud pocházejí jeho poslední dopisy. K trestu smrti byl odsouzen v Berlíně v den pohřbu R. Heydricha. Duchovní, který jej doprovázel k popravišti, potvrdil, že nikdy nepoznal tak statečného a se smrtí vyrovnaného člověka. V Brně je po něm pojmenována ulice – Jana Uhra.

Od začátku března roku 1813 panovalo v Brně vcelku příjemné počasí. V noci z 6. na 7. se však zvedla vichřice, která trvala dlouhých 48 hodin! 8. března kolem druhé hodiny odpolední se k vichřici přidala sněhová bouře a pár minut po čtvrt na tři zasáhl kostel sv. Jakuba blesk! Výboj sjel ze střechy k zemi, kde se právě nacházely dvě obchodnice s plátnem. Marie Severinová (55 let) a Terezie Říhová (50 let). Obě ženy byly vzápětí předány do všeobecného zaopatřovacího ústavu a ošetřeny. Paní Marie na následky úderu bleskem později bohužel zemřela. Před třetí hodinou se obloha vyjasnila a do pozdní noci už jen sněžilo a pršelo…

1. ledna 1926 byla zahájena doprava na nové prodloužené tramvajové trase č. 1 až do Řečkovic. Původně jezdila tato tramvaj z Pisárek jen k Semilassu. Nová trasa do Řečkovic o přibližné délce 2, 3 km byla však zpočátku jednokolejná, do roku 1933 byla celá trasa (Pisárky – Řečkovice) postupně zdvojkolejněna. Tramvajová linka č. 1 a také linka č. 2 patří k nejstarším v Brně. Jejich provoz byl zahájen 21. června roku 1900.

Staveniště na místě asanované pekárny naproti místodržitelství na dnešním Moravském nám. koupil v roce 1865 brněnský stavitel Moritz Kellner (1824 – 1909). Ten zde postavil velkolepý palác, který sloužil nejen jako jeho sídlo, ale i jako nájemný dům. V roce 1902 palác koupil rakouský stát a umístil do něj Okresní hejtmanství, později zde sídlila Zemská školní rada. Podoba Kellnerova paláce se změnila v roce 1924, kdy byl o patro zvýšen. Po válce v něm sídlily úřadovny politické správy. Rozsáhlá a nákladná rekonstrukce proběhla v letech 2003 – 2006 pro potřeby Nejvyššího správního soudu ČR, který zde sídlí dodnes.

V listopadu roku 1950 byla před Místodržitelským palácem na dnešním Moravském náměstí slavnostně odhalena bronzová busta maršála Malinovského v nadživotní velikosti na žulovém podstavci. Rodion Jakovlevič Malinovskij (1898 – 1967), který v dubnu roku 1945 osvobodil Brno, byl ovšem po pěti letech z náměstí Rudé armády přemístěn na místo, odkud se na nás kouká dodnes. Malinovského náměstí svůj název nese už od roku 1946, takže to vypadá, že Rodion tam prostě patří. Brno navštívil až po mnoha letech, v roce 1962, podruhé a naposledy v roce 1964. Jestli se zastavil na „svém Maliňáku“ u své busty, nevím, jisté však je, že Rodion Jakovlevič Malinovskij je Čestným občanem města Brna.

První česká mateřská školka v Brně byla založena v zahradě domu na Cejlu č. 51. Majitelem domu byl významný brněnský podnikatel ve vlnařství Jan Hlávka (1819 – 1895), který se z tkalcovského mistra vypracoval na majitele továrny na výrobu vlněného zboží. Sídlo jeho firmy bylo v místech dnešní Bratislavské ulice č. 71. Jan Hlávka byl velkým podporovatelem chudých českých obyvatel Brna. Byl jedním ze zakládajících členů Cyrilometodějské záložny (Zelný trh 2) a spoluzakladatelem Filharmonické besedy v Brně. V Masarykově čtvrti je po něm pojmenována ulice – Hlávkova.

Vůbec nejstarší dochovaná pamětní deska v Brně pochází z roku 1492! Až do roku 1932 zdobila levý pilíř Kamenného mostu přes Svratku na Starém Brně. Při tehdejší novodobé úpravě mostu byla opatrně sňata a uložena do lapidária Muzea města Brna. Na desce o rozměrech 33, 5 krát 78, 5 cm je ve dvou řádcích vytesán text: HANNS TRACH HAT DAS VOLPRACHT 1492 (Toto dílo provedl Hanns Trach 1492). Brněnský stavitel, zednický mistr a významný člen brněnské městské rady Hanns Tracht (Track) byl autorem přestavby, která vydržela s malými úpravami až do roku 1932! Dnešní moderní most už nemá s tehdejším nic společného.

Firma Josef Lídl jako jediná na světě dodnes vyrábí křídlovky stočené z jednoho kusu plechu. Stejnojmennou firmu založil Josef Lídl (1864 – 1946) v roce 1892 v Brně, zpočátku však pouze za účelem prodeje hudebních nástrojů. Josef Lídl byl synem tkalcovského mistra v Manětíně a původní podoba příjmení tohoto výjimečného rodu bylo Liedl. Změna podoby příjmení na Lídl mu byla úředně povolena v roce 1936. Jeho poslední a nejznámější adresou byl Zelný trh č. 11 a od roku 1919 sousední dům č. 10. V tomto paláci, který patří mezi nejvýznamnější stavby středověkého Brna, a který Lídl koupil na konci 19. stol., bydlel až do své smrti. Svého syna Václava přibral Josef do firmy v roce 1918, ten se později ujal jejího vedení.

Nejstarší soustavně fungující městskou nemocnicí nejen v Brně, ale na celé Moravě, je Nemocnice Milosrdných bratří. Byla založena 15. 11. 1747 zásluhou hraběte Leopolda z Dietrichštejna, který pro budovu kláštera s nemocnicí zakoupil pozemky na Starém Brně. Podle plánů brněnského stavitele Mořice Grimma byl postaven konvent s lékárnou a nemocnicí se 70 lůžky. Komplex budov však brzy nestačil, protože nemocných přibývalo. První přístavba (v Polní) byla dokončena v roce 1895 a v roce 1934 byla přistavěna další dodnes sloužící budova. Z přehledu hospitalizovaných povolání vyplývá, že např. v letech 1848 – 1850 bylo hospitalizováno nejvíce ševců, tkalců a dráteníků.

Za prvního českého textilního podnikatele v Brně je dodnes považován Brňan Karel Jan Příza (1781 – 1854). Zpočátku pracoval jako soukenický mistr v Zábrdovicích. Od roku 1810 byl majitelem tří domů na předměstí Cejlu, které nechal brzy přestavět na jednoposchoďovou tovární budovu. V roce 1815 požádal o udělení zemského továrního oprávnění k výrobě suken a založil na Cejlu č. 10 textilní továrnu. Díky udělenému továrnímu oprávnění je dnes považován za nejstaršího brněnského manufakturistu českého původu. Ulice Přízova v katastru Trnitá je pojmenována právě po Karlovi.

Josef Petrůj (1881 – 1932) patřil k průkopníkům české fotografie v Brně a to již za dob první republiky. Jeho spolupracovníkem byl brněnský fotograf Vladimír Lehký (1891 – 1944), který byl oficiálním fotografem osobností, významných brněnských herců, byl fotografem T. G. Masaryka. V roce 1931 Josef Petrůj živnost předal synovi Evženovi (1905 – 1992), ten vybudoval moderní ateliér na kabinetní a portrétní fotografie, zejména dětské. Proto později dostal tento závod firemní název „U medvídka“. S nástupem komunistů byl však známý ateliér v horní části České ulice zlikvidován a do celého prostoru se nastěhovalo knihkupectví převážně se sovětskou literaturou.

V létě roku 1885 sedával učitel a novinář Pankrác Krkoška (1861 – 1888) v dávno zaniklém hostinci U Průšů v Bratislavské ulici. Nevšímal si, že u vedlejšího stolu se mnohdy strhla hádka a nejednou došlo k potyčkám. Krkoška zde u piva napsal první číslo Rovnosti, které však bylo záhy rakouskou cenzurou zabaveno. Opravená verze, napsána o týden později také U Průšů, vyšla 20. srpna 1885. První číslo mělo 8 stran, noviny byly zdarma, náklad činil přibližně 600 kusů. Další čísla už stála 5 krejcarů a vycházela první a třetí čtvrtek každého měsíce. Neobyčejně sečtělému Krkoškovi bylo v té době 24 let. Právě jemu vděčíme za založení nejdéle vycházejících novin ve střední Evropě, kdy tehdejší redakce sídlila na Josefově v dnešní Bratislavské č. 13.

Tzv. Hutterův rybník se mnoho let rozprostíral v místech dnešního nám. 28. října a byl posledním z osmi rybníků na Ponávce před Brnem. Okolí Hutterova rybníku tehdy nebylo osídlené a předměstí Brna končilo v místech Janáčkova divadla. Hráz se táhla přibližně od dnešní třídy Kpt. Jaroše až ke křižovatce ulic Milady Horákové – Francouzská. Rybník měl plochu o rozloze 2 ha. Vypuštěn, vysušen a zasypán byl v roce 1781. Na jeho místě postupně vznikala koncem 19. stol. nová zástavba. Tuto zástavbu tehdy tvořily honosné výstavní paláce, ale také obyčejné nájemní domy. Nově vznikající náměstí dostalo v květnu roku 1867 svůj první název Hutterteich (Hutterův rybník).

Národní výbor pro Velké Brno nařídil počínaje dnem 1. 5. 1945 pracovní povinnost mužů ročníků narození 1920 až 1925. Z této pracovní povinnosti byli vyloučeni zaměstnanci vodáren, elektráren, elektrických drah, zdravotní služby a hasičstva. Tímto opatřením se zajišťovaly naléhavé práce spojené s opravou komunikací. Každý si musel pro jednotlivý den přinést nářadí, lopaty, krumpáče a jídlo. Muži se shromažďovali denně „v 7 hodin moskevského času“ u příslušných policejních revírů, odkud byli rozesíláni na potřebné práce. Neuposlechnutí příkazu mělo být přísně trestáno jako sabotáž.

4. 5. 1751 se ve velkém sále Zemského domu (dnes Nová radnice) konal za velkého zájmu veřejnosti první tah loterie, jehož pořadatelem byla nedávno před tím založená Půjčovní banka. Druhý tah následoval ještě v prosinci téhož roku. Šlo o loterii věcnou, jejímiž výhrami byly cenné stříbrné předměty, porcelán, obrazy, sošky a jiné umělecké předměty. Poté však na tuto hru dostal výhradní monopol pro celou rakouskou říši Ital Ottavio di Cataldi a loterie v Brně na čas ustaly. Později se však stalo Brno spolu s Vídní a Štýrským Hradcem jedním ze sídel loterijních úřadů, které provozovaly tehdy velmi populární „lotynku“.

Fenomenální režisér Martin Frič (1902 – 1968) vzpomíná: To bylo tak. Werich se dozvěděl, že jsem rybář. A dostal jsem od něj pozvání, abych si s ním šel zachytat. S radostí jsem to přijmul. Chytáme, chytáme a najednou se tam objevil Voskovec. Sednul si k nám a povídá. Poslyšte, nechtěl byste s námi udělat film? Já povídám: No moc rád! A tak jsme se poprvé sešli a začali psát Hej Rup! Psali jsme asi týden, když přišel Voskovec (velmi upřímný člověk), chvíli se na mě díval a povídá: „Poslyšte, my jsme si mysleli, že jste trouba…, původně. Ale teď vidíme, že nejste. Tak si budeme tykat“. A tím začala naše celoživotní spolupráce a upřímné přátelství.

V Běhounské ulici č. 1, v domě, kde má dnes sídlo Policie České republiky, založil již v době první republiky obchod pánskými klobouky pan Rudolf Landa. Jednalo se o první a tedy nejstarší kloboučnictví v Brně. Pan Landa prodával opravdu krásné klobouky z prvotřídních plstí, lehké a přepychově vybavené hedvábnými podšívkami, na nichž byl uveden zlacený název Landova kloboučnictví - „Cavalier hat“ (klobouk kavalíra). Proslulé byly klobouky Diplomat, Borsalino nebo anglické klobouky Derby. Pan Landa brzy zemřel a obchod nadále vedla vdova Landová. Vystavené klobouky za výlohou byly tehdy zavěšeny na stojanech z ušlechtilého dřeva, pohled na ně připomínal pohled na šperky. Klobouk býval nezbytnou součástí oblečení v každém ročním období. Např. v létě se nosily klobouky ze zvláštní slámy ozdobené širokou černou stuhou, později stuhami barevnými.

Za první republiky se v Beethovenově ulici nacházel miniaturní obchod, který vznikl adaptací staré garáže. Sortimentem byly jen prezervativy a žiletky. Toto spojení obou druhů zboží však nebylo náhodné. Tehdy se prezervativy jako intimní zboží prodávaly diskrétní formou a nikdo nebyl rád, když ho nějaký známý přistihl při jejich nákupu. Této intimity obratně využil majitel tohoto obchůdku, takže když v něm byl někdo viděn, mohl se vymluvit, že kupuje žiletky. Obchůdek byl mezi muži velmi oblíben.

V roce 1973 byla před „rohlíkem“ (dnes budova Univerzity obrany v Kounicově ulici) umístěna na žulový svazek paprsků bronzová hlava V. I. Lenina. Autorem tohoto pomníku byl brněnský sochař Miloš Axman (1926 – 1990). V květnu roku 1990 byla Leninova hlava pomocí jeřábu odstraněna a byla uložena do sbírek Muzea města Brna. Žulová část pomníku byla odstraněna o něco později. Veřejnost tento pomník příliš příznivě nepřijala, což se ostatně stalo i dalším brněnským objektům, např. „Komunistům“ na tehdejším Moravském náměstí.

3. 9. 1959 ráno byl zahájen provoz v restauraci se samoobsluhou na rohu České ulice, nazvané moderně a dobově Sputnik. Svým tehdejším zařízením se zařadil bezpochyby mezi naše nejlepší restaurace a byl podnikem skutečně lidovým. V přízemním bufetu byly zavedeny ceny IV. třídy a v jídelně v 1. poschodí, kde si bylo možno objednat i minutky, byla zavedena III. cenová třída. V plně mechanizované kuchyni se připravovaly obědy ve velkém množství. O obsluhu zákazníků se tehdy staralo 117 zaměstnanců, převážně žen. Ve Sputniku bylo otevřeno od 5 do 22 hod. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že ve své době Sputnik navštěvovalo až 10 000 lidí denně!

Obávaný lupič, zloděj a vrah Johann Georg Grasel (1790 – 1818) se narodil v Nových Syrovicích. Neuměl číst a psát. Byl však velmi obratný, zejména při vylamování dveří a zámků. Poprvé byl ve vězení už ve svých 9 letech. K loupežnému řemeslu byl veden odmalička svým otcem Thomasem. Johann působil převážně na území Jižní Moravy, Jižních Čech a Rakouska. Také jeho matka Regina byla za krádeže často vězněna v obecní šatlavě. Johann byl náčelníkem lupičské bandy, která se na čas spojila s jeho otcem. Thomas Grasel byl na Špilberku vězněn několikrát, jedenkrát se zde dokonce setkal se svým synem. Johann spáchal také několik vražd. Po mnoha dopadeních a následných útěcích padl do léčky. Následoval soud ve Vídni, kde byl ve svých 28 letech odsouzen k trestu smrti. Otec Johanna Grasela Thomas Grasel (1763 – 1835) svého syna sice přežil o mnoho let, jenže o jeho odsouzení a následné popravě se zřejmě nikdy nedozvěděl, protože posledních 22 let svého života byl vězněn ve Vídni, a poté opět na Špilberku pod číslem 103, kde ve svých 72 letech zemřel. Johannovo příjmení Grasel velmi rychle zlidovělo do podoby „GRÁZL“. Označení nečestného člověka se používá dodnes.

Zdeněk Štěpánek povídá ve vlakovém kupé Hugo Haasovi: Hugoune, jestlipak sis někdy všimnul, že čeština je úžasně „bohatou řečí“. Že já říkám bohatou řečí, to znamená, že jinde se říká – to je bohatá řeč. Ale „bohatou řečí“, kým čím, sedmý pád! To je něco! No dobře dobře, povídá Hugo. Ale ty tomu nerozumíš, seš takovej ignorant, povídá Zdeněk. Nebo „ona jest krásným děvčetem“. Ono se dá říct. Ona je krásný děvče, to ale nezní. No dobře, povídá Hugo… „Jsi dobrým mužem, ale velkým troubou“, povídá Zdeněk. No dobře, ale už mě dej pokoj s tím sedmým pádem. Zdeněk zase a zase o tom sedmém pádu, až nakonec usnul. Hugo usnul taky. Vlak ujížděl směrem k Brnu. Najednou zastavil, Hugo se probudil, kouká z okna a vidí Brno. Zdeňku, honem! Sbal si svoje věci, už jsme tady! Zdeněk se ospale podívá a říká: „Jakto? To již jest Brnem?“

Obchodní dům ASO na nároží dnešní Středovy a České provozoval pan Andr se svým synem od 30. let minulého století. Jezdící schody v  něm začaly jezdit na  jaře roku 1935 jako první v  republice! Často mladí chlapci, kteří ze školy mířili rovnou do ASA, jezdili na schodech až do  podvečera. Zpočátku pan Andr dělal, jakože nic nevidí, postupně jim však tuto činnost s úsměvem rozmlouval. Zajímavé také bylo, že v  celém domě byly velmi krásné prodavačky. Pan Andr si na tom zřejmě zakládal. ASO bylo tehdy nejpopulárnějším a nejlacinějším obchodním domem v Brně. Firemní slogan „Šetři kasu - kupuj v ASU“ byl výstižný a pravdivý.

První kamenné kino v českých zemích bylo otevřeno v roce 1907 v Brně na Velkém náměstí (dnes nám. Svobody) č. 5. Jeho majitelem byl rodák z Králova Pole Dominik Markus Morgenstern (1875 – 1942). Do prvního kina pod názvem „The Empire Bio co“ se vešlo 260 diváků. Pod dalšími názvy kino fungovalo až do jara roku 1979, kdy bylo zrušeno a uzavřeno. Na Úderku, což byl poslední název tohoto kina, mnozí Brňané vzpomínají dodnes. V těchto prostorách je dnes restaurace. Morgenstern byl od roku 1914 také majitelem kina Apollo v Nádražní 8, které Brňané znají pod názvem Čas. Čas byl zastaven a zrušen v roce 1981.

Budova v ulici Veveří 125 – 127 byla postavena ve dvou etapách v letech 1933 – 1937. Známý brněnský gynekolog a porodník Václav Šilhan (1898 – 1945) byl zapojen do odbojové organizace Obrany národa, na nákup zdravotnických potřeb věnoval částku 100. 000 korun. 5. ledna 1942 byl zatčen a transportován do koncentračního tábora Mauthausen. Zemřel pravděpodobně o 3 roky později v Bergen – Belsenu za neobjasněných okolností. Jeho sanatorium bylo zestátněno a do roku 1989 sloužilo jako porodnice. Objekt byl poté restituován potomky původního majitele. Ti ho po částech prodali a noví majitelé původní architekturu zničili přestavbou.

Mostní ocelová konstrukce vážila 40 tun, měřila 23 metrů a od roku 1885 po ní jezdil vlak. Na nové trati Brno – Tišnov jezdily zpočátku 4 páry vlaků a cesta trvala hodinu a půl! Z důvodu značného stoupání, které vlakům činilo velké potíže, bylo často slyšet kolemjdoucí děti: „Mami! Pojďte zatlačit, tišnovka stojí!“ Na jaře roku 1964 byla dráha odkloněna směrem na Obřany a most s přilehlou výhybnou zůstaly nevyužity. Pod dohledem Veřejné bezpečnosti a zaměstnanců Dopravního podniku města Brna byl most demontován a jeho díly byly využity na Dolním nádraží. Masivní zděné pilíře železničního mostu však můžete obdivovat ve Vranovské ulici ještě dnes!

Po 15. březnu 1939 se v Brně zařizovalo všechno důkladně po německu. Začalo se jezdit vpravo, což způsobilo mnoho těžkých nehod. Psát o nich se ale nesmělo. Všechny orientační tabule byly vyměněny za dvojjazyčné. Napřed německé potom české. Nápisy byly změněny i na veřejných záchodcích. Předělány byly tabule na zastávkách. Na tramvajích bylo napřed německy, že není dovoleno za jízdy seskakovat. Průvodčí s oblibou vyvolávali na náměstí Tivoli napřed německy „Tivoli“ a potom česky „Ti voli!“ Za tento žert byli Brňané průvodcům vděční.

Ondřej Sekora (1899 - 1967) se narodil v Králově Poli, byl prvorozeným synem z otcova druhého manželství. Když bylo Ondřejovi necelých sedm let, otec zemřel a starost o rodinu zbyla na matce. To už byl Sekora renomovaným ilustrátorem, když podruhé navštívil Paříž. Byl tehdy pošmourný podvečer a Sekora se procházel pařížskými ulicemi. Dostatek času ho přiměl k návštěvě biografu. Právě tato návštěva mu navždy změnila život. Poprvé spatřil filmovou podobu Myšáka Mickeyho. Nikdy nezastíral, že právě tento zážitek ho inspiroval ke vzniku Ferdy Mravence, který na svět vykoukl poprvé v roce 1927.

Víte, že významný politik a státník Sir Winston Leonard Spencer Churchill třikrát navštívil hrad Veveří? V srpnu roku 1906 a v září 1907 Churchill navštívil poslední soukromé majitele hradu (Hirsch- Gereuthové), jejichž dědicem se stal baron Mořic Alfred de Forest-Bischofsheim, který hrad před svou smrtí prodal československému státu (1926). Barona s Churchillem pojilo blízké přátelství. Potřetí a zároveň naposled hrad navštívil v září 1908 v rámci svatební cesty se svou manželkou Clementinou.

Dům nábytku (původně obchodní dům JEPA) stál na nám. Svobody pouhých 55 let. Podle projektu významného brněnského architekta Otto Eislera (1893 – 1968) byl postaven v roce 1933. Během 2. sv. války byla budova v důsledku bombardování poškozena. Po válce byla JEPA přejmenována na Dům nábytku a zřejmě kvůli časté manipulaci těžkým nábytkem a následným otřesům se špatná statika domu stále více narušovala. V roce 1988 byl dům odstřelen. Ještěže se toho Otto Eisler nedožil. Dnes zde stojí palác Omega.

V místech dnešní budovy MSSZ v ulici Veveří, pár metrů za tzv. za Bílým domem, stával dům s byty pro herce, kteří nebyli z Brna. Byly v něm tzv. „Herecké byty“. Bydleli v nich přechodně také herci, kteří nehráli v Divadle na Veveří. Zajímavé je, že ze zadní části tohoto domu se dalo projít nenápadným vchodem přímo do Divadla na Veveří. Zřejmě nejvýznamnějšími obyvateli tohoto domu byli rodiče Ladislava Peška, Ladislav a Ema Pechovi. Bydleli zde však jen krátce, brzy si našli byt v nedaleké Sokolské ulici č. 4 (Dům U tichých nemluvňat). Krátký čas zde bydlela také Marie Rosůlková a nejednou zde přespal Oldřich Nový.

Kavárna Esplanade (dříve Habsburg) vznikla v letech 1925 – 1927. Vznikla přestavbou starší kavárny Habsburg, byla vyhledávaným místem setkávání brněnské intelektuální elity. Jejím majitelem byl Alois Strompf (1871 – 1942). Prostorná kavárna měla nenápadný vchod z ulice Rooseveltova 7, okna byla i do Jezuitské. Provoz kavárny byl ukončen při náletech v roce 1944, o pár let později byl dům s kavárnou asanován, stejně jako několik domů sousedních. Po kavárně dnes není ani památky a celý prostor vypadá úplně jinak.

Když si významný brněnský architekt Otto Eisler (1893 – 1968) postavil v letech 1930 – 1931 na svém pozemku v Neumannově 10 rodinnou vilu s překrásnou zahradou a tenisovými kurty, zcela jistě netušil, že se jeho vila o pár let později stane jednou z nejobávanějších adres v Brně. V dubnu 1939 Ottu zatklo Gestapo a věznilo jej na Špilberku. Vilu poté zabral kriminální rada brněnského Gestapa Otto Koslowski se svou rodinou a ze dne na den se vila stala nejobávanější adresou tehdejšího Starého Brna. Po dvou měsících se Otto Eislerovi podařilo ze Špilberku uprchnout. Dostal se až do Norska, což mu zachránilo život. Po válce se Otto do totálně vyrabované vily vrátil, do pořádku ji dával několik měsíců.

Přízemní kavárna Opera se u brněnské veřejnosti těšila velké oblibě. Díky rozměrným oknům z ní byl působivý výhled na jednu z nejživějších brněnských křižovatek Kobližná – Divadelní. Dřívější Cafe Stadt – Theater nechala v roce 1930 modernizovat podle projektu Jindřicha Kumpošta vdova po posledním majiteli Anna Jägerová. Kapacita tehdejší kavárny stačila k obsloužení až tří set hostů, jímž byl k dispozici třicetičlenný personál! Ve třicátých letech byla Opera pokládána za nejlepší vizitku brněnského kavárnictví. Po 2. sv. válce ji však dostihl krutý osud, kdy dlouhá léta sloužila jako pivnice nejnižší cenové skupiny. Po roce 1989 do ní umístil svůj autosalon nechvalně známý brněnský podnikatel Rudolf Hošna, po něm prostory získala Živnostenská banka. Při svých návštěvách Brna navštěvoval Operu mj. Vlasta Burian s manželkou Ninou.

Víte, že v budově na adrese Česká 1 se do roku 1918 nacházela První rakouská pojišťovna proti úrazům? O rok později byla pojišťovna přeměněna na kino Republika, které bylo na jaře roku 1931 ozvučeno. V roce 1935 získala prostory kina firma Ander a syn, která v nich zřídila obchodní dům ASO s prvními jezdícími schody v republice! V celém domě byly velmi krásné prodavačky, na čemž si pan Ander zřejmě zakládal. V přízemí byla jídelna, kde slušný oběd stál cca 6 Kč. Po 2. sv. válce bylo průčelí domu upraveno. ASO fungovalo ještě v roce 1959. 3. září stejného roku byl v těchto prostorách zahájen provoz restaurace Sputnik, na nějž mnozí vzpomínají dodnes. V přízemí byl bufet a v prvním poschodí jídelna. O blaho zákazníků se tehdy staralo 117 zaměstnanců, převážně žen! Sputnik zanikl počátkem 90. let.

Původní nádražní budova byla o mnoho menší než dnes a navíc stála kolmo ke kolejím, protože brněnské nádraží bylo tehdy hlavové (koncové). Výpravní budova stála na konci kusých kolejí a vlaky mohly odjíždět pouze do směru, ze kterého přijely. Situace se začala měnit v roce 1841, kdy začala stavba nové budovy již podél kolejí a k 1. 1. 1846 bylo uvedeno do provozu rozsáhlé brněnské hlavní nádraží podle projektu vídeňského železničního architekta Antona Jűnglinga (1798 – 1888).

Židovský obuvník Zikmund Lipmann Haas (1871 – 1944) pocházel z východočeských Holic, kolem roku 1895 se však usadil natrvalo v Brně. Pracoval u brněnské filiálky textilní firmy Taussik a Sohn. Brzy se seznámil s půvabnou slečnou Olgou, která pocházela z Ruska. 27. března 1898 uzavřeli v brněnské synagoze sňatek. Za rok se jim narodil syn Pavel, 2 roky poté syn Hugo. Celá rodina žila v Gomperzgasse (dnes Bezručova) č. 5. V roce 1907 Zikmund otevřel vlastní obchod s obuví v Zámečnické č. 2 a postupně se mu podařilo otevřít 2 pobočky na Ferdinandově (dnes Masarykova) třídě č. 32 a na Nádražním nám. (dnes ulice Nádražní), kde tehdy sídlily nejlepší brněnské obchody! Svoji firmu hrdě pojmenoval „Obuv českého průmyslu U Zajíce“. Velkým obchodním nadáním sice neoplýval, o čemž po Brně kolovala řada vtipných anekdot a veselých příběhů, nic si z toho ale nedělal, protože i on měl velký smysl pro humor. K tomu vedl i své syny, kteří později působili v uměleckém světě, a zděděný smysl pro humor se jim docela dobře hodil. Hlavně Hugo Haas nás o tom přesvědčil nesčetněkrát.

Víte, že až do roku 1883 dolní část dnešní Kounicovy a horní část Žerotínova nám. zaujímal městský hřbitov u Panny Marie Pomocné? Proto dnešní Kounicova, která vznikla koncem roku 1839, nesla název Leichenhofgasse (Hřbitovní ulice), později Friedhofgasse (Hřbitovní). Po zrušení hřbitova dostala název po tehdy již zesnulém starostovi Brna Karlu Giskrovi (1820 – 1879) Giskra-Strasse. Bývalý hřbitovní pozemek si pronajal měšťan Eitenberger, který jej nechal posléze rozparcelovat, a začaly se zde stavět nové budovy, z nichž některé stojí dodnes. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Krajský úřad stojí vlastně na hřbitově.

Tzv. Královský dům nechal postavit ve druhé polovině 13. stol. král Přemysl Otakar II., od r. 1325 však tento významný brněnský dům patřil Elišce Rejčce. Až do roku 1903 stál na levém dolním nároží Zámečnické ulice. Při svých návštěvách Brna zde pobývala řada významných osobností. Např. v roce 1348 zde Karel IV. pořádal svatební hostinu pro svou dceru Kateřinu. Pobýval zde Jiří z Poděbrad a další čeští a habsburští králové. Po husitských válkách byla v domě obecní krčma se svídnickým pivem na čepu. Souhlas k provozu krčmy dal tehdy sám Albrecht Rakouský.

Víte, že herecký bard, kabaretiér a recesista Saša Rašilov (1891 – 1955) byl mj. velkým milovníkem psů? Jedna jeho ctitelka mu poslala párek pejsků s průvodním dopisem. „Mistře, ten pejsek se jmenuje Lord a čubička je Lady (čti Lejdy)“. Rašilov dárkyni poděkoval přezdvořilým dopisem a přidal doušku: „Lord se chová bezvadně, milostivá paní, leč čubička Lady (čti Lejdy), udělá na koberci občas lejno (čti hovno).“ Mnohdy se také vydával za svého bratra, kterého však ve skutečnosti nikdy neměl.

Pamatujete na světelné noviny na průčelí domu na náměstí Svobody 3? Víte, že to byly jediné světelné noviny v Československu? Byly 20 metrů dlouhé a téměř 2 metry vysoké s 2. 900 žárovkami! Text aktuálního zpravodajství z domova i z ciziny se vysílal každý večer. Každé slovo bylo na světelném poli vidět asi 20 sekund, takže text byl dobře čitelný. Světelné noviny se využívaly také k přehledům kulturních akcí, výstav… Proč už v Brně nemáme tuto světelnou raritu?

Víte, že Leoš Janáček (1854 – 1928) strávil 45 let svého života na Starém Brně? Z Hukvald sem přišel ve svých 11 letech. Mládí strávil v tamním Augustiniánském klášteře, poté navštěvoval starobrněnskou obecnou školu. Na Starém Brně se také oženil, zde se mu narodily a zemřely obě děti. Zpočátku bydlel v Měšťanské (dnes Křížové) ulici, v roce 1882 se s manželkou přestěhoval do pavlačového domu uprostřed Klášterního (dnes Mendlova) nám., kde žil do roku 1910.

Víte, že Merkurova kašna (někdy nazývaná kašna Čtyř živlů), jejíž torzo dnes zdobí Biskupský dvůr, stávala původně mnoho let na nám. Svobody? Byla vybudována a umístěna blízko souběhu dnešních ulic Běhounská a Kobližná v letech 1693 – 1699 sochařem Ignácem Janem Bendlem. Kašna však hlavně v zimních měsících velmi trpěla, kdy byla v důsledku velkých mrazů nejednou poškozena. Po několika opravách byla nakonec zrušena. Samotnou kašnu město prodalo a sousoší z ní bylo věnováno Františkovu muzeu (dnes Moravské zemské muzeum) na Biskupském dvoře. Kašna měla v průměru necelých 8 metrů a sousoší o výšce 5 a půl metru znázorňovalo dvě mužské postavy. Zřejmě se jednalo o symboly dvou brněnských řek – Svratky a Svitavy, dále nymfu, držící roh hojnosti jako symbol bohatství a nahoře byla postava Merkura, jako symbol obchodu. Kašna již neexistuje, sousoší však stojí na Biskupském dvoře dodnes.

Promítač a kinotechnik Milan Opluštil byl prvním v Československu, kdo zkonstruoval zařízení, které po stisknutí tlačítka automaticky pozvolna zháší světla v sále, otevře oponu na příslušný formát, spustí promítací stroj a po skončení filmu oponu zavře. Světla v sále se opět pozvolna rozsvítí a kotouč se přetočí na začátek. Promítač u stroje jen sedí, hlídá a zasáhne jen v případě poruchy. Např. v Králově Poli získal licenci k provozování kinematografu 31. 3. 1911 Berthold Břečka, který se však z finančních důvodů spojil s Ferdinandem Kusým. Ten dodal veškeré zařízení, včetně benzinového agregátu. V Kr. Poli tehdy ještě nebyla zavedena elektřina. V roce 1913 jejich kino koupila Marie Pazourková a z ulice Svatopluka Čecha, kde měla svoji malou provozovnu, veškeré zařízení přenesla na Palackého tř. 29. Právě v těchto prostorách (kino Morava) svůj užitečný vynález Milan Opluštil divákům poprvé předvedl.

Snad jen hrstka lidí ví, že velký český herec Jiří Steimar (1887 – 1968), měl kromě dcery Jiřiny také syna Miloše. Miloš Steimar (1922 – 1949) byl velice pohledný, hodný a herecky velmi nadaný hoch. Brzy se osamostatnil a bez herecké školy odešel v roce 1943 do Brna. Ihned se dostal k profesionálnímu divadlu. Herectví měl v krvi, tak jaképak školy… Krátký čas si v Brně přivydělával také jako číšník, spolupracoval s brněnským rozhlasem. V letech 1945 – 1947 působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, poté se vrátil opět do Brna. Když se v Brně zakládalo Divadlo pro mládež, byl okamžitě přijat. V něm působil až do své předčasné smrti. Sestra Jiřina (1916 – 2007) jej v Brně často navštěvovala. Miloš tehdy bydlel v ulici Bratří Čapků 9 u svého dobrého kamaráda, kabaretního herce a konferenciéra Jirky Štuchala (1912 – 1979). Miloš se právě vrátil ze zájezdového představení. Unavený si lehl do postele a začal si prohlížet scénář Maryši. Odvod z kamen na uhlí tehdy nebyl zasunut do komína. Otrávil se kysličníkem uhelnatým. Zabilo ho nedokonalé spalování. Našli ho v bytě Jirky Štuchala až druhý den ráno bez známek života. Bylo mu teprve necelých 27 let a život měl před sebou. Mohl z něj být velký český herec, jako jeho táta Jiří. Herecký rod Steimarů, Kodetů a Budilů patři dodnes k nejvýznamnějším u nás.

Víte, že kašna (nazývaná Rok) byla na nádvoří Nové radnice umístěna v roce 1935? V roce 1940 však byla přemístěna na dnešní Janáčkovo náměstí, aby na nádvoří radnice nezavazela slavnostním přehlídkám Wehrmachtu a shromáždění dalších spolků německých. V roce 1946 se vrátila zpět na své původní místo, kde stojí dodnes.

Víte, že táta významného filmového a divadelního herce Ladislava Freje, Ladislav Frej st., začínal svoji kariéru restauratéra jako vrchní v kavárně Švýcarský dvůr na Starém Brně vedle Starobrněnské radnice? Poté si otevřel vlastní restauraci ve Slatině v Olomoucké 80, kde také celá rodina mnoho let bydlela. Rodina herce Ladislava Freje st. však pochází z Králova Pole. Právě tam, se v malém domku narodil také významný filmový a divadelní herec Ladislav Frej.

Jedno z nejstarších zařízení, kde mohlo obyvatelstvo Brna pečovat o svou hygienu, byly Charlottiny lázně na Ponávce založené v roce 1855. Uvnitř se nacházel na tehdejší dobu velký mramorový bazén o rozměrech 20 krát 8 metrů. Bazén měl stálý přítok a odtok vody a bylo jej možné využívat v létě i v zimě. Lázeňská zařízení v Brně tehdy vznikala hlavně z důvodu nedostatku hygienických zařízení v obydlích obyvatel.

20. června 1772 byl na Cejlu (tehdy Zeile) položen základní kámen ke stavbě budovy tehdy zvané Zucht-und Arbeitshaus (káznice a donucovací pracovna či robotárna). Byla určená především pro špilberské vězně s nižším a kratším trestem. Své poslání však začala plnit až od roku 1784, protože ihned po dostavění (1778) sloužila jako sirotčinec. Svému původnímu zamýšlenému účelu trestnice byla vrácena v roce 1784, tento plnila až do roku 1957. Byla několikrát stavebně upravována. Na soudních přelíčeních zde jako pozorovatel sedával novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek.

24. ledna 1892 byla založena Obchodnická jednota v Brně. Ustavující valná hromada se konala za účasti 70 osob v Besedním domě na Elisabethplatz (Komenského nám.), za členy bylo přihlášeno celkem 134 osob. Valnou hromadu řídil předseda zařizujícího výboru a disponent koloniálního velkoobchodu Hugo Ftáčník, hlavním referentem byl obchodní zástupce Bedřich Jedlička. Předsedou Obchodnické jednoty byl zvolen generální zástupce banky Slavia Josef Svatopluk Wurm, místopředsedou továrník perleťových knoflíků Josef Beneš.

Účelem spolku založeného v dubnu roku 1900 bylo poučování o škodných a zhoubných následcích alkoholu, nabádání k plné zdrženlivosti a potírání alkoholismu vůbec. Činní členové se zavazovali k úplné abstinenci, jakož i k tomu, že její porušení nahlásí ihned předsednictvu a vrátí legitimace. Členstvo tohoto spolku se po jeho ustanovení skládalo především z dělníků, schůze se konávaly v Dělnickém domě. Předsedou byl zvolen říšský poslanec Josef Hybeš. Spolek vydával řadu letáků - „Nedávejte dětem alkohol“, „Pryč s alkoholem“ či „Dělníci, varujte se alkoholu“. Spolek pořádal také přednášky.

Toto zapomenuté a dávno zaniklé řemeslo bývalo fyzicky velmi náročné. K dobývání ledu se používaly těžké sekery a ocelové pily, kdy některé byly vybaveny závažím, které lépe pilu táhlo do vody. Např. v jundrovských ledárnách pracovalo něco před deset stálých zaměstnanců, každou zimu k nim přibylo několik sezónních dělníků. V „obyčejné“ dřevěné boudě, která měla dvě stěny vycpané slámou, led vydržel i přes letní měsíce. Když se jundrovský led blížil do Brna, vozka pronikavě pískal na píšťalku a brněnští hospodští, řezníci a další obchodníci věděli, že přijíždí led. Před 100 lety býval led na Svratce tak silný, že ještě koncem března se z Brna do Bystrce chodilo po řece.

10. 7. 1928 byl v České ulici č. 20 slavnostně otevřen hotel Avion. Stojí na místě bývalého hostince U Kosteleckých, postaveného v roce 1885 Ignátem Kosteleckým. Ignátův syn Miloslav nabídl po smrti svého otce hostinec k přestavbě, které se ujal významný architekt Bohuslav Fuchs. Díky tomu vznikl první poválečný hotel v Brně, který patří k nejmodernějším a nejužším v Evropě. V roce 1948 byl znárodněn a začleněn do národního podniku Československé hotely. Po dlouhotrvající, ale úspěšné rekonstrukci, se v květnu 2022 opět otevřel veřejnosti.

Ke stému výročí narození Dr. Miroslava Tyrše (17. 9. 1932) mu byl v horní části parku na Slovanském náměstí (tehdy nám. Svobody) v neděli 18. 9. 1932 slavnostně odhalen žulový pomník v životní velikosti. Odhalení předcházel průvod krojovaných sokolů ulicemi Kr. Pole. Do začátku 2. sv. války pomník zůstal na svém místě, poté byl do roku 1948 ukryt ve sklepě sokolovny. Od roku 1948 do roku 2006 se nacházel na hřišti královopolské sokolovny, v roce 2007 byl přenesen do areálu Veterinární a farmaceutické univerzity na Palackého třídě, kde stojí dodnes.

4. 10. 1818 byl založen park Františkov. V dávné minulosti bylo toto místo příkrým skalnatým kopcem zvaným Puhlík, který byl postupně zabírán opevňovacím systémem. V den svého založení byly sady pojmenovány Františkov, na počest císaře Františka, který měl v ten den svátek. V parku se nacházela také oranžérie (dnešní Kolonáda), skleníky a hudební altán (dnes Hudební pavilon) a na jihozápadním úpatí empírová studánka Fons Salutis. Park byl oplocen, vybaven lavičkami a hlídán hlídači. V roce 1919 byl přejmenován na Denisovy sady po francouzském historikovi Ernstu Denisovi, který přispěl ke vzniku Československa.

Teprve začátkem prosince 1903 se prostor dnešního líšeňského náměstí Karla IV. dočkalo osvětlení. Jednalo se o petrolejové lampy, které byly upevněny na dřevěných sloupech. I když za špatného počasí neustále zhášely a čadily, přece jen to nějaké osvětlení bylo. Líšeňské petrolejové lampy tehdy obsluhoval Matěj Šlof. Byl často k posměchu místní mládeže, neboť stále lezl po žebříku nahoru a dolů, jak se snažil zhaslé lampy rozsvěcet.

Prvním brněnským městským zahradníkem byl pan Antonín Šebánek (1818 - 1870). Byl zároveň autorem myšlenky a následně i projektu na zřízení parku na špilberském kopci. Z pověření města zde vedl až do své smrti veškeré zemní i zahradnické práce a měl tak spolu se starostou Christianem d´Elvertem rozhodující zásluhu na vybudování tohoto parku. Také podle jeho plánů se od poloviny 30. let 19. stol. měnil lužánecký park na park anglického přírodního stylu. Rozšířil se na 22, 3 ha, stal se městským korzem a oblíbeným místem Brňanů. V roce 1864 byl Antonín vyznamenán Zlatým záslužným křížem Františka Josefa I.

Přípravné práce byly zahájeny už v roce 1937, mj. nalezením vhodného místa. Stavba byla zahájena před začátkem 2. sv. války odstraněním starých uličních i dvorních budov bývalé továrny Bartelmus a Donath. Zásluhu na celém záměru stavby měl poslední předválečný brněnský starosta Rudolf Spazier. Brněnská požární ústředna byla vybudována pro městský požární sbor a nahradila nedostačující prostory na Staré radnici. Slavnostní otevření nové požární ústředny v Lidické ulici (tehdy Nová) se konalo 12. 6. 1940. V té době se jednalo o nejlepší stavbu svého druhu u nás!

7. 5. 1933 uspořádal Vlasta Burian tenisovou exhibici na tenisových dvorcích v Lužánkách. Mimo krále komiků se zúčastnil profesionální mistr světa v tenisu Karel Koželuh, československý daviscupový reprezentant Ferenc Maršálek, majitel brněnské tiskárny a vynikající tenista Friedrich Karl Ernst Rohrer a další zajímavé osobnosti meziválečného Brna. Po odehraných zápasech následovala humoristicko-tenisová exhibice Vlasty Buriana s Ferencem Maršálkem. Další exhibice se v Lužánkách odehrála 21. 5. 1936, kdy Vlasta Burian účinkoval ve všech utkáních, neboť při dvouhře Síba - Zaorálek dostal roli rozhodčího.

28. 7. 1901 uspořádal sportovní klub Hellas Brno první závod v silniční chůzi na Moravě, kdy se šlo z Brna do Prostějova. Start byl ve 4 hod. 25 min. ráno u železničního mostu v Olomoucké ulici, trať byla dlouhá 58, 7 km. Startovalo 9 závodníků, z nichž dva závod nedokončili. Závodníky doprovázeli cyklisté z řad pořádajícího klubu, kteří kontrolovali dodržování pravidel chůze, poskytovali občerstvení a „pomoc všestrannou“. Jako první došel do cíle za 6 hod. 58 min. zkušený chodec Cernt. Tento závod byl pravděpodobně také vůbec prvním oficiálním závodem v lehké atletice.

4. 10. 1942 došlo na konečné tramvaje v Řečkovicích k tragickému neštěstí, kdy sedmadvacetiletý průvodčí Jan Rybička z nezjištěných příčin ještě před zastavením soupravy vyskočil z prvního vozu a nešťastně spadl pod druhý vůz, který jej přejel. Vážným zraněním na místě podlehl. Další obětí se stala jednadvacetiletá úřednice úrazové pojišťovny Evženie Pavlů, která utrpěla smrtelný úraz prakticky ze stejných důvodů a na stejném místě o dva měsíce později. Konečná v Řečkovicích se tak stala v poměrně krátké době místem tragických úrazů, při kterých zahynuli mladí lidé.

Koncem roku 1896 byla udělena první licence pro kinematograf brněnskému občanovi. Byl jím Julius Deutsch, syn výrobce likérů v Brně, Hybešova ulice (tehdy Strassengasse) č. 45. Licence mu byla udělena pro Moravu, avšak s výjimkou Brna a Olomouce. Za těchto podmínek neměl Deutsch pochopitelně o provozování licence zájem. V srpnu následujícího roku mu byla licence rozšířena na Brno i Olomouc, tato licence zněla na kinematograf, házení míčkem a zařízení k měření síly úderu. Julius si ji ale nevyzvedl, protože už o měsíc dříve si zažádal o licenci pro výčep lihovin.

Na den sv. Marka, 25. dubna 1899, založil bez cizí pomoci v ulici U Solnice č. 8 (dnes Solniční) první český obchod se šicími stroji s mechanickou odbornou dílnou pan Gustav Stavíček (1869 - 1961). Byl synem krejčího, do roku 1881 navštěvoval obecnou školu, v roce 1883 německou školu v Brně/Fara v Nové ulici. Vyučil se u Václava Kříže, výrobce strojních vah, do roku 1889 byl tovaryšem u fy Brandt & E. Brno. V roce 1893 pojal za manželku Anastasii Wostrou z Brna. U pana Stavíčka se vyučila řada lidí, jeho prvním učněm byl J. Planeta. Zetěm pana Stavíčka se stal v roce 1920 známý knihkupec Josef Novotný.

Po mnohaletém úsilí moravské kulturní veřejnosti byla v Brně 12. 9. 1947 zřízena Janáčkova akademie múzických umění s odborem hudebním a dramatickým. Jejím prvním děkanem byl první životopisec Leoše Janáčka, hudební skladatel Jan Kunc, od 1. 3. následujícího roku muzikolog, pianista a hudební pedagog Ludvík Kundera. V roce 1995 byla do vstupního prostoru Hudební fakulty JAMU (dříve Německé gymnázium) na Komenského nám. 6 umístěna bronzová portrétní busta Leoše Janáčka v životní velikosti. Busta z roku 1924 byla objevena na půdě při rekonstrukci budovy!

2. června 1946 začaly jezdit brněnské tramvaje č. 1, 2, 3, 4 a 9 i v noci! Ústřední přestupní bod byl samozřejmě u hlavního nádraží. Dlouhá léta pak fungoval systém nočních spojení tak, že na tramvaje později navazovaly v některých přestupních uzlech trolejbusy a autobusy. Postupem času tak byla zajištěna poměrně slušná dopravní obsluha v nejzatíženějších směrech. Noční tramvaje v Brně jezdily dlouhých 58 let, od 1. ledna 2004 zajišťují noční provoz v Brně pouze autobusy.

17. června 1928 bylo na Špilberku slavnostně otevřeno „Museum odboje“, které prezentovalo především památky na boj československých legií za 1. sv. války. Jen od otevření do konce října téhož roku museum navštívilo asi 30 000 lidí. V následujícím roce bylo rozšířeno o další dvě místnosti, definitivní podobu získalo v roce 1930, kdy mělo místností šest. V roce 1935 obsahovalo více než 300 exponátů! Museum odboje zaniklo na počátku nacistické okupace. I přes určité snahy po konci 2. sv. války už nebylo obnoveno.

Koncem roku 1848 byla v dnešní Francouzské ulici slavnostně otevřena první česká tzv. ochranovna zanedbané mládeže. Život v tomto ústavu měl pevný řád. Budíček v 6:00, mytí a dovoz pitné vody z kašny a užitkové vody z Ponávky. Mše v domácí kapli, snídaně (cínový koflík polévky a krajíc chleba), poté náboženská a tělesná výuka. Oběd, ve čtvrtek a v neděli maso, o svátcích i pečeně. Odpoledne 2 hodiny her, opakování učiva, úklid, večeře. Tělesná hygiena, volno. Od roku 1850 byl ředitelem ústavu kněz a spisovatel Beneš Metoděj Kulda.

Byl světově uznávaný odborník na mezinárodní právo trestní, profesor pro mezinárodní právo trestní na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, generál justiční služby, člen Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku, soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Jako první československý důstojník vyslechl ve Wiesbadenu K. H. Franka a 7. 8. 1945 jej na pražském letišti předal naší justici. Generál Ečer (1893 - 1954) bydlel v Brně. Zemřel v nemocnici u sv. Anny, je pochován na Židenickém hřbitově. Je po něm pojmenována ulice - Ečerova.

9. 7. 1927 o půl třetí odpoledne se od jihozápadu přihnala černá mračna, jejichž průtrž nastala nad samým středem Brna. Silný liják doprovázený kroupami velikosti lískového ořechu trvala téměř 45 minut. Voda ucpala stoky, celé potoky a řeky se valily do níže položených ulic. Veškerá voda z Koliště a Jezuitské vyústila do Bratislavské, kde se na jejím začátku vytvořilo jezero dlouhé 40 m. Obchody byly zatopeny do výše 40 cm, ve dvou bylo vody dokonce až po krk! Voda se valila přes Příkop k Charlottiným lázním...

9. 5. 1926 se v Pisárkách konalo první ragbyové utkání na území Československa. Střetla se v něm dvě brněnská mužstva, Moravská Slavia porazila AFK Žižka 31:17. Iniciátorem, propagátorem i organizátorem ragby u nás byl známý karikaturista, ilustrátor, sportovní redaktor, spisovatel a táta Ferdy Mravence Ondřej Sekora, který také přeložil do češtiny první pravidla této hry a byl prvním rozhodčím tohoto utkání! Brňan Ondřej Sekora (1899 – 1967) byl také naším prvním reportérem z cyklistického závodu Tour de France.

V horní části Zámečnické ulice se nacházela výroba rytin a razítek pana Műllera, která měla v Brně dlouholetou tradici. Pan Műller byl odborník na slovo vzatý. Známá byla jeho pečetidla, sloužící pomocí vosku k uzavření dopisů, byla gravírována a opatřena krásným držadlem z kovu nebo ušlechtilého dřeva. Za svoje výrobky obdržel četná uznání i na mezinárodním poli. Byl také vynikajícím odborníkem na mince. Műllerovo rytectví bylo po roce 1950 začleněno do ryteckého družstva Znak Brno.

V červnu roku 1901 vydala Obecní rada zemského hlavního města Brna na základě výnosu c. k. moravského místodržitelství z 11. 6. 1901 vyhlášku o „nuceném nošení náhubků pro psy v Brně“ - podepsán purkmistr Dr. Aug. rytíř z Wieserů. Psi při opuštění majitelova bytu museli být opatřeni „přiměřeným náhubkem“, nařízení se vztahovalo i na psy vedené na šňůře a tažné. Vyhláška také zakazovala brát psy do hostinců, kaváren, na veřejná shromaždiště a do vozů místní dráhy.

V dubnu roku 1934 uspořádal SK Židenice cyklistické závody pekařských pomocníků a učňů Brnem s pekařskými koši na zádech. Start i cíl byl umístěn u Besedního domu, trať dále vedla kolem evangelického kostela, Augustinskou, Falkensteinerovou, Tivoli, Kotlářskou, Kounicovou a kolem Zemského domu přes Žerotínovo nám. zpět k Besedňáku. Průběh závodu prý sledovalo na 18 000 diváků. V kategorii pomocníků zvítězil Ladislav Bor s časem 6, 21 minut, v kategorii učňů Josef Albrecht s časem 6, 31 minut.

Koncem roku 1781 stálo v brněnských ulicích 277 svítilen, v nichž se svítilo lojem. Jednání o možnostech osvětlení brněnských ulic a bran se tehdy táhlo osm let! První plynové osvětlení v Brně se objevilo koncem roku 1818 v domě obchodníka s vínem Jakoba Semmlera, používal jej také ve své vinárně. Plynové osvětlení začal brzy nato používat jeho soused, apotekář Johann Schrőtter. Začátkem roku 1831 konečně získala veřejné osvětlení také nejbližší brněnská předměstí.

15. ledna 1922 (100 let!) se na kluzišti v Lužánkách odehrál vůbec první zápas v kanadském hokeji v Brně. Do té doby se v Brně hrál hokej s míčkem a kratšími holemi. V tomto prvním kanadském zápase se utkalo družstvo Moravské Slavie s družstvem Slavie Praha. Pražáci bohužel zvítězili. Zajímavé také bylo, že tento zápas se hrál na poločasy, nikoliv na třetiny! První brněnskou branku v tomto moderním způsobu hokeje vstřelil Stanislav Chlad.

14. 7. 1892 krátce po půl desáté hodině večerní vypukl ve druhém poschodí Lőw-Beerovy fabriky v Měšťanské ulici (dnes Mendlovo nám.) velký požár. Továrna stávala v blízkosti nemocnice a pracovalo v ní přes 500 dělníků. Ve výhni se škvařily balíky vlny, žárem se ohýbaly železné okenice, praskaly okenní tabule, z vrchních pater padal jeden strop za druhým. Z nemocnice byli vyváděni pacienti, z oken byly vyhazovány slamníky, začala hořet střecha. Továrna celá lehla popelem, nemocnici se nakonec podařilo zachránit, a to jen díky úplnému bezvětří. Hasiči tehdy přijeli nejen z Brna, ale i z Husovic, Černovic, Kr. Pole, Žabovřesk, Modřic a Líšně.

18. 10. 1935 byl po 13. hodině zastřelen před budovou Cyrilo - Metodějské záložny na Zelném trhu univerzitní profesor Hubert Procházka (1885 – 1935). Vrah (Mojmír Res) byl zatčen a předveden na policejní ředitelství. Res vraždu plánoval, několikrát se léčil na psychiatricko-neurologické klinice a profesora Procházku považoval odpovědným za svůj duševní stav. Revolver koupil v jednom brněnském železářství, poté jej nabil na veřejném záchodku na Kolišti a šel vraždit. Profesor Procházka byl přednostou psychiatrické kliniky v Brně, mimořádným profesorem psychiatrie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, byl členem Spolku českých šachistů. V budově záložny bydlel s manželkou Annou a dětmi - Hubertem a Jitkou.

Ve dnech 12. – 14. 9. 1865 představil Franz von Hruschka (1819 – 1888) svůj vynález (medomet) na kočovném sjezdu německých a rakouských včelařů, který se konal v ulici Grosse Neugasse (dnes Lidická) č. 50. Hruschka zde představil medomet v jednoduché verzi, kdy na laně točil nad hlavou s upravenou nádobou. Podle odborníků na včelařství znamenal vynález medometu malou revoluci ve včelařství. Postupem doby se z jednoduchých přístrojů staly přístroje sofistikované. Za vynález medometu obdržel Franz Hruschka zlatou medaili.

Nejstarší písemně doložená městská lékárna se už v roce 1343 nacházela v Ostružnické (dnes Radnická) ulici. Byla přibližně v místech, kde dnes stojí dům U zlaté koruny. Jednalo se o jednu malou místnost, lékárník se jmenoval Jan a v tehdejším domě i bydlel. V roce 1365 mělo Brno už lékárny tři. U červeného raka (v místech, kde se nachází dodnes), U zlaté koruny (v Radnické) a U černého orla (zřejmě v místech dnešní Orlí ulice), později přestěhovaná na původní nároží České a nám. Svobody, kde se jí začalo říkat U zlatého orla.

11. listopadu 1838 byli Brňané svědky úplně prvního příjezdu vlaku do Brna! V tento den se totiž uskutečnily tři zkušební jízdy s lokomotivou Moravia, kterou řídil uznávaný a tehdy známý projektant železničních tratí Carl von Ghega (1802 – 1860). Tato významná událost se prakticky nepřipomíná, je zastíněna slavnostním příjezdem vlaku z Břeclavi v červenci roku 1839. Během tří zkušebních jízd zdolala lokomotiva Moravia úsek Rajhrad - Brno za 15, poté za 13 a nakonec za 10 minut! Přibližně po měsíci od zkušebních jízd započaly mezi Rajhradem a Brnem propagační jízdy.

Poslední představení v budově Divadla na Veveří se odehrálo 12. 6. 1952. Budova postavená v roce 1840, v níž se původně nacházela mj. tančírna Orfeum, sloužila českému divadlu od 6. 12. 1884. Po posledním představení bylo rozhodnuto kvůli obavám ze zřícení budovy o její demolici. O několik dní později začalo postupné bourání scény, celková demolice se však konala až po dalších dvaceti letech! Celý areál byl těžce poškozen dvojicí leteckých náletů, první zasáhl divadlo v listopadu 1944, druhý pak v dubnu následujícího roku.

V únoru 1810 bylo na špilberském svahu dokončeno čištění přibližně 100 let staré tzv. dolní studny. Vyčištění provedlo 16 špilberských vězňů, kteří se střídali ve třech směnách po 8 hodinách. Přímo ve studni pracovali vždy dva vězni. Po skončení prací byla změřena hloubka - cca 78 m. Vězni pracovali pod dohledem dozorců v čele s vrchním představeným věznice Martinem Gruberem, který tuto funkci vykonával v letech 1808 - 1817. Dolní studna byla pro pevnost původně náhradním zdrojem vody, až do vyčištění horní hradní studny (březen 1811) byla zdrojem jediným.

Dvě hodiny po poledni 10. 8. 1923 vyrazil Leoš Janáček v doprovodu Osvalda Chlubny na procházku do Komína na hody. Bylo mu tehdy 69 let. Jakmile přišli na náměstí a Janáček uviděl staré komínské kroje a tančení polek, jakoby to do něho vjelo. Oči mu plály, hůlčičkou taktoval a taktak, že se nedal do tance. Tu se přitočila frajerka a se smíchem Janáčkovi přišpendlila velký rozmarýn s fábory. Chvíli postál, na talíř položil desetikorunu, usmíval se na všechny strany, pak pozdvihl klobouk, všechny u máje pozdravil a vydal se podél řeky přes Wilsonův les zpět na Kounicovu.

8. září 1931 bylo na houbový trh na tzv. Římské náměstí (Františkánská ulice) přivezeno 4 256 kilogramů hřibů! Jednalo se o rekordní prodej hub v Brně vůbec. Prodávaly se za 4 - 6 korun za jeden kilogram. Kromě hřibů bylo k mání menší množství janků, ryzce stály 1 korunu za kilogram. Velké hřiby se prodávaly za 4 Kč/kg, malé 5 Kč/kg, přebírané 6Kč/kg. Houbaři tehdy nacházeli hřiby až 1 kilogram těžké! Lidé na venkově vyslovovali obavu, že podle velké úrody hub může přijít tuhá zima.

Více než rok po skončení 2. sv. války (9. 9. 1946) nalezli tři spolužáci (14 - 15 let) v tzv. Čertově rokli (lesík u sídliště Lesná) nevybuchlý granát, který při manipulaci explodoval. Karel Novotný a Josef Gracias zahynuli na místě, Ladislav Langer po převozu do Úrazové nemocnice. Všichni tři kamarádi byli z Husovic. Na začátku lesíku v blízkosti Haškovy ulice byl na památku obětí tohoto neštěstí umístěn pomník - přírodní kámen se vsazenou bílou mramorovou deskou se zlatým rytým písmem.

Jeho pravé jméno nikdo neznal, ještě ve 30. letech minulého století však znali všichni jeho. Svoji štaci měl na „Zelňáku“, kde posluhoval trhovcům, uklízel a zametal. Jeho doménou byly předvánoční trhy, kdy se prodávaly stromky. Jednou mu brněnští vejtahové dali ze dřeva vyřezávanou pušku. Franta si ji hodil přes rameno, s blaženým úsměvem rázoval mezi stromky a dělal hajného. Odtud vznikla nezapomenutelná přezdívka „Flinta“. Brněnští cánci si z něj mnohdy dělali legraci, jednou mu dokonce dali šňupat pálivou papriku. Na dobráka Frantu „Flintu“ vzpomínají Brňané dodnes!

Před hradbami, přibližně pod schodištěm u hotelu Grand, byl malý hřbitov kolem kostelíka sv. Martina a v jeho těsné blízkosti, tam, kde je dnes spleť kolejí na střeše podchodu před nádražím, býval hřbitov židovský. Oba tyto hřbitovy zanikly v 15. stol. Svatomartinský zřejmě při obléhání Brna husity a židovský po vykázání Židů z královských měst roku 1454. Hřbitov se nacházel také kolem kostela Všech svatých na Pekařské při ústí do Kopečné ulice. Tento hřbitov, spolu s kostelem na tzv. Provaznickém vršku, vzal za své při obléhání Brna Švédy v roce 1645.

Z bezpečnostních důvodů byla v Besedním domě na Elisabethplatz (dnes Komenského nám.) s platností od 29. prosince 1881 zakázána veškerá divadelní představení. 8. prosince 1881 totiž vyhořelo ve Vídni Okružní divadlo (Ringtheater), zahynulo tehdy přibližně 400 lidí. Toto neštěstí, zaviněné nedostatečným technickým vybavením, zastavilo pro výstrahu na čas provoz v mnohých divadlech. Divadelní provoz byl tehdy přerušen po sedmi letech, první samostatná česká divadelní sezona byla v „Besedňáku“ zahájena 1. října 1874.

6. 3. 1847 byla na brněnském nádraží zřízena první telegrafická stanice, spojující Brno s Vídní. Šlo o vůbec první telegrafické spojení dvou měst v tehdejším mocnářství. O rok později byla stanice zmodernizovaná a přenesena do budovy zemského gubernia na Moravském nám. Podél trati Brno- Vídeň (přes Břeclav) byl na dřevěné sloupy (byly necelých 50 m od sebe) zavěšen měděný drát, stavba měřila 153 km. Bainův přístroj dokázal zpočátku přepravit jen asi 100 slov za hodinu. Po získaných zkušenostech byl telegraf prodloužen z Brna do Olomouce a do Prahy.

Jako první instituce svého druhu na celé Moravě byla 1. 11. 1841 zřízena v Lidické (tehdy Grosse Neugasse) č. 63 Zemská donucovací pracovna. Fungovala jako ústav určený k zadržování a nápravě tzv. asociálních živlů. Byly zde zadržovány osoby odsouzené pro potulku, vyhýbání se práci, nedodržování předpisů policejního dozoru, žebrotu a příživnictví, zejména prostituci. Brněnská donucovací pracovna měla kapacitu 250 osob. Tato stavba už bohužel neexistuje.

Už v roce 1890 se v prostorách Francouzské ulice č. 34 nacházela měšťanská tančírna, jejíž úroveň však po letech začala upadat, až zcela zanikla. Poté zde byly zřízeny klempířské dílny, které ale byly brzy zavřeny. Ve stejných prostorách byla opět zřízena velká taneční místnost, jenže vinou častého střídání nájemců (bylo jich postupně deset) podnik živořil. Až v roce 1933 začal brněnský vinárník Mojmír Smola tento podnik od základů přebudovávat a zřídil zde novou moderní tančírnu MAXIM. Ani tato tančírna už mnoho let neexistuje.

18. června 1828 byla ve špilberské trestnici provedena proslulá amputace italského karbonáře Pietra Maroncelliho (bylo mu tehdy něco přes 30 let), která je považována za jeden z prvních „odborně“ provedených zákroků tohoto typu. Vězeň Maroncelli trpěl bolestmi levého kolena delší dobu, v zimě 1828 upadl a bolesti se ještě zhoršily. Na jaře jej na povolené vycházky museli dokonce nosit, jediným východiskem byla amputace. Po vyléčení dostal berle, umělou dolní končetinu obdržel až v srpnu 1830, kdy byl ze Špilberku propuštěn a převezen zpět do Itálie.

Po prodloužené Husově ulici jezdíme už 80 let! Slavnostní otevření proběhlo 13. 12. 1941 v pravé poledne. Samotná stavba silnice s kolejemi trvala necelé 2 roky, tehdy byla na stávající malý městský okruh napojena i spojka Šilingrova nám. s Novými sady. Nová silnice je vedena zásekem do skalnatého svahu Denisových sadů. Po prvním zahučení motorů aut (asi hodinu po poledni) se dala do pochodu kapela brněnských tramvajáků, následovaná dlouhým průvodem všech dělníků, kteří na silnici pracovali. Každý z nich si nesl svůj nástroj, rýč, motyku či lopatu, ovšem toho dne pečlivě vyčištěnou!

První veřejnou dopravu nosítky v Českých zemích mělo Brno! Udělení oprávnění k provozování dopravy obdržel Andreas Eberhardt Girod (1675 -?) 20. července 1708. Stanoviště čtyř nosítek bylo v jeho domě na nám. Svobody a další čtyři nosítka čekala na Zelném trhu. Provoz byl řízen přísnými pravidly, za přenesení z místa na místo bez ohledu na vzdálenost se platilo 8 krejcarů, pokud však osoba byla na mši, tak jen 3 krejcary. Cesta za hradby stála 12 krejcarů a hodina čekání 6 krejcarů. Nosiči nesměli žádat více a ani chtít spropitné. Nosítka se musela denně čistit…

Prvním městským architektem města Brna byl v roce 1905 zvolen Vídeňák Franz Holik (1874 – 1943). Bydlel na nám. Svobody 3 a neovládal plynule český jazyk. Po vypuknutí 1. sv. války byl Holik povolán na frontu, kde byl zajat. Podařilo se mu uprchnout a přes Čínu se v roce 1920 vrátil domů. Protože neměl po celou dobu možnost kontaktovat rodinu, byl mezitím prohlášen za zemřelého. Po návratu se vrátil do kanceláře, ale už jako podřízený prvního českého architekta města Brna Jindřicha Kumpošta (1891 – 1968). Holik je pochován v rodinné hrobce ve Vídni.

29. března 1947 byly na Riviéře v Pisárkách slavnostně otevřeny finské potní lázně „SAUNA“, zřízené městskými vodárnami jako první lázně tohoto druhu v republice. O 40 let později začala u řeky Svratky revitalizace celého areálu. Nové koupaliště bylo poprvé otevřeno v roce 1990. Po několika letech však začala z bazénů unikat voda, koupaliště bylo uzavřeno a celý areál postupně chátral. Zásadní přestavba a modernizace začala v roce 2017 a v létě roku 2018 bylo největší brněnské koupaliště v ulici Bauerova opět otevřeno.

V létě roku 1912 vznikl v obytné budově Kozákova hostince v Žabovřeskách velký požár.  Místní hasičský sbor však nebyl schopen zdolat požár sám, požádal proto o pomoc okolní sbory. Přes veškeré úsilí se požár uhasit nepodařilo, proto se záchranné práce soustředily na okolní stavení a hořící budova byla ponechána osudu. Čtyři hasiči ze Žabovřesk utrpěli lehčí zranění. Kolem roku 1900 byl dnešní hotel Kozák zmiňován jako Zájezdní hostinec A. Toman, později Restaurace Jana Kozáka a Společenský dům. Víte, že hotel Kozák byl prvním soukromým hotelem v Brně?

27. září 1955 byla v České ulici č. 8 otevřena první drogerie – samoobsluha v Československu. Nad výlohami se objevil velký nadpis: Samoobsluha – nákup bez čekání. V brněnské Rovnosti se tehdy psalo: „Všimli jste si toho nadpisu nad výlohami drogerie na České ulici, před několika dny zde Brněnský obchod drobným spotřebním zbožím zavedl prodej úplnou samoobsluhou. Pokud jde o drogerii, je to první obchod tohoto druhu u nás. Připadáte si v něm jako v pohádce…“ První československá samoobsluha před mnoha lety zanikla, původní dům však stojí dodnes!

První oficiální návštěva presidenta T. G. Masaryka v Brně se konala ve dnech 16. – 18. září 1921 (100 let). Ve čtyři odpoledne přijel vlakem na hlavní nádraží, kde jej uvítal starosta Bedřich Macků a předseda zemského výboru Pluhař, pozdravilo jej také 28 dělových salv ze Špilberku. Následoval průjezd městem a večer navštívil městské divadlo - opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Druhý den se pozdravil s představiteli všech brněnských vysokých škol a odpoledne navštívil Moravský Kras. 18. 9. ráno odjel přes Křenovou a Olomouckou do Vyškova, Prostějova a Olomouce.

Velká stávka brněnských textilních dělníků za snížení pracovní doby na 10 hodin denně a za 30% zvýšení mezd, se konala od 17. 6. – 20. 6. 1885. Nejbouřlivější průběh měla stávka v Bratislavské a na Cejlu, podle dobového tisku se mělo stávky účastnit až 13 000 dělníků! V továrnách byla vytlučena okna, vytrhány rámy, ulice se podobaly bojišti. Vyhláškou starosty Winterhollera v sobotu 20. 6. 1885 byly zveřejněny výsledky vyjednávání s dělníky o pracovní době, se kterou souhlasily obě sporné strany. Většina mezd, vyplácená vždy v sobotu po skončení práce, byla toho dne vyplacena.

16. 8. 1899 byl na dvoře věznice na Cejlu č. 71 popraven oběšením na šibenici loupežný vrah, obuvník Antonín Zaorálek z Tuřan. Popravě, kterou po sedmé hodině ráno vykonal vídeňský kat Karl Sellinger, přihlíželo přes 500 platících diváků. Zaorálek 20. února téhož roku zavraždil sekyrou brněnského hodináře Antonína Podrazila v jeho dílně u Zelného trhu a vzápětí jej oloupil o několik hodinek a klenotů. Cesta od vraždy k vykonání rozsudku byla tehdy velmi rychlá – necelý půlrok.

V roce 1936 (85 let) byl brněnský soudce a právník JUDr. Jan Velgo zavražděn ve svém bytě v Akademické ulici (dnes Čápkova) č. 11. Vraždu, kterou vykonal vyučený slevač (t. č. bez zaměstnání) Václav Černý, si zjednala manželka soudního rady Marie Velgová. Tento případ nájemné vraždy vyústil v patrně nejslavnější soudní proces za dobu trvání Československé republiky. Dodnes je obestřen mnoha tajemstvími. Vrchní soudní rada Velgo je pochován na Královopolském hřbitově, Václav Černý si odseděl 30 let těžkého žaláře, Marie Velgová byla odsouzena na 12 let, po sedmi letech však byla propuštěna.

Tehdejší předměstská čtvrť sahá až do středověku, její vznik je datován k roku 1340. Původní kolonisté ze Švábska (historické území v Německu) dali tomuto dávno zapomenutému brněnskému předměstí jméno platea Svevorum (švábská ulice). O 30 let později už měla Švábka lázně, 2 cihelny a 79 domů. Během husitských válek byla Švábka poničena, přičemž zbylo jen 30 domů. Jádro tohoto velmi malého katastru dlouho tvořilo prostranství mezi dnešní Jaselskou ulicí, úpatím Špilberku, Obilním trhem a Komenského nám. V 17. stol. nesla dnešní Údolní ulice název – Svabengasse (Švábská).

Titul Večerní Brno nemá svého oficiálního autora. Vznikl mj. jako narážka na skutečnost, že Praha má svůj večerník a Brno ne. Večerní Brno byl totiž název pro první kabaretní pásmo, premiérované v divadle Radost 21. září 1959. Tyto „živé noviny“ pak daly název celému divadlu, které se brzy přestěhovalo z Radosti do Juranova domu a poté do domu Jakub na Jakubském náměstí, kde fungovalo do roku 1992. První myšlenka založit satirický kabaret byla vyřčena v kavárně Rozmarýn, druhá schůzka zpočátku malého souboru proběhla v kavárně Metropol a rozhodující slovo padlo v kavárně Alfa. Večerní Brno brzy dosáhlo mimořádných úspěchů a Brno se tak stalo hlavním městem českého jevištního humoru a satiry.

Přípravy na vybudování veřejné knihovny v Brně začaly už v roce 1919. V následujícím roce se na brněnské radnici poprvé sešla knihovní rada pod vedením ředitelky obchodní školy Vesna a předsedkyně knihovní rady Žofie Zvěřinové (1872 – 1951). Poté byl vypsán konkurz na knihovníka. První Veřejná knihovna města Brna byla založena 1. února 1921 (100 let!) v Kobližné ulici a v tentýž den nastoupil i její první knihovník Antonín Vančura (Jiří Mahen). Od roku 1937 až do své předčasné smrti byl Jiří Mahen (1882 – 1939) jejím ředitelem.

Z důvodu četných požárů ve městě Brně, jejichž nejčastější příčinou bylo kouření dýmky, bylo vyhláškou brněnského policejního ředitelství v polovině roku 1801 zakázáno kouření na veřejných prostranstvích, ulicích a mezi domy. Ještě o 40 let později (1841) byl kvůli kouření na veřejnosti potrestán Brňan Bernard Boučka, výrobce klobouků a majitel domu v Brně (kouřil zřejmě dýmku a hlavně před svým domem), trestem šesti hodin žaláře!

Prvním majitelem vily v ulici Preslova č. 1 byl významný brněnský advokát Karel Reissig (1863 – 1948), který se v létě roku 1922 obrátil na vídeňského architekta Leopolda Bauera (1872 – 1938) s žádostí, aby pro svou dlouholetou vedoucí jeho advokátní kanceláře, slečnu Valerii Fischerovou, navrhl vilu, jíž se chtěl velkoryse odměnit za věrné služby. Tak se také stalo. Pohádková vila byla dostavěna v roce 1926 a slečna Valerie se do vily skutečně nastěhovala. Náleželo jí doživotní užívací právo. Dodnes však není známý důvod, proč bylo slečně Valerii užívací právo po deseti letech odňato. Musela se s vilou rozloučit, odstěhovat se a další osudy o ní nejsou známy. Vila, která bez újmy přežila 2. sv. válku stojí v pozměněné podobě dodnes.

Nejstarším kinem v Brně je kino Lucerna, jehož historie se začala psát koncem roku 1913 pod svým prvním názvem – BIO ALADIN. V roce 1908 byl sice uveden do provozu Brněnský biograf na Dornychu, nebo kino Amerikán na Cejlu, tato a také ostatní kina však postupně zanikla. 25. října 1913 si zednický mistr a podnikatel Bartoloměj Novák z Tučap podal v Žabovřeskách žádost o licenci. V létě následující roku, obdržel stavební povolení. Projekt budovy byl během stavby několikrát měněn, kolaudace se pan Novák dočkal 28. května 1915. Prvním promítačem byl pan Jiljí Klement, vstupné začínalo na 35 haléřích.

Za nejstarší knihkupectví na Moravě je považováno Trattnerovo knihkupectví. Bylo založeno už v roce 1781 na Radwitově (dnes Žerotínovo nám.) č. 5. Johann Thomas von Trattner (1717 – 1798) pocházel z Uher, v roce 1732 byl dán do učení ve Vídeňském Novém městě. Postupem času vybudoval promyšlenou knihkupeckou síť. Trattnerovo impérium bylo zcela soběstačné, prodejní sklady se nacházely na více než dvaceti místech střední Evropy. V roce 1792 přešlo Trattnerovo knihkupectví do rukou Leopolda Hallera, v roce 1833 L. W. Seidla a od poloviny roku 1841bylo ve vlastnictví Johanna Heinricha Karla Winikera (1807 – 1877). Toto brněnské knihkupectví už dávno zmizelo z povrchu země.

V roce 1753 byla v Brně na Zelném trhu uvedena do provozu první hebrejská tiskárna. Majitelem tiskárny byl Franz Josef Neumann, který jako první na celé Moravě po opakovaných žádostech obdržel císařovnino privilegium k tisku knih v Brně, prodeji knih na Moravě a v rakouském Slezsku. Do této doby se hebrejské knihy na Moravu dovážely z daleké ciziny. Po smrti F. J. Neumanna (1760) převzala provoz tiskárny jeho žena Anna Františka Neumannová a poté jejich nejstarší syn Franz Leopold Neumann. Tiskárna fungovala až do roku 1816.

Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie byl vystavěn v letech 1910 – 1913 podle prvního městského architekta Franze Holika (1874 – 1943). Stavitelem byl Josef Műller. Už od středověku se poblíž tohoto místa nacházel špitál (původně určený jen pro malomocné) s přilehlým kostelíkem sv. Štěpána prvomučedníka. Špitál byl zrušen v roce 1782 a kostelík zbořen v roce 1908. Základní kámen nejkrásnějšího secesního kostela v Brně byl položen v létě roku 1910. Kostel stojí na masivních železobetonových pilotech, protože se nachází v místě původních bažin a rumiště.

Betlémský kostel (dříve helvétský) v Pellicově ulici č. 6 byl určen pro české evangelíky v Brně a byl první brněnskou modlitebnou, kde se kázalo výhradně česky. Kostel byl však tehdy uváděn v ulici Pekařské, protože Pellicova ulice jako taková ještě neexistovala a převažovaly na ní jen zahrady pod Špilberkem. Slavnostní otevření Betlémského chrámu proběhlo za přítomnosti kolem 5 000 věřících 23. května 1895. Zajímavé je, že Betlémský chrám stojí na místě velmi slavné zahradní restaurace zvané „Malý Prater“, která se rozprostírala na jižním svahu Špilberku. Chrám byl vystavěn především z finančních darů a sbírek.

Brněnskou Kounicovu ulici zná zřejmě každý. Svůj název nese po hraběti Václavu Robertu Kounicovi (1848 – 1913). Víte však, že „svoji“ ulici má v Brně také jeho maminka? V Žabovřeskách existuje od roku 1924 ulice Eleonory Voračické. Česká spisovatelka a mecenáška české literatury, kněžna Eleonora Voračická z Paběnic (1809 – 1898) je matkou Václava Roberta z Kounic. Jejím otcem byl hrabě Jáchym Jindřich Voračický (1780 – 1838), matkou hraběnka Alžběta Vratislavovna z Mitrovic (1783 – 1857). Partnerem Eleonory Voračické a otcem Václava Roberta z Kounic byl hrabě Michal Karel Kounic (1803 – 1852). Eleonora Voračická se přátelila s Boženou Němcovou, která jí věnovala svoji Babičku. Byla majitelkou panství Slavkov, Houska, Březno, Uherský Brod… Od roku 1861 bydlela v Praze, v paláci knížete Rudolfa Thurn – Taxise. Zde se stýkala s předními českými vlastenci, jakými byli např. František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, Karolína Světlá a řada dalších. Po smrti otce v paláci často pobýval také Václav Robert Kounic. Eleonora Voračická je pochována na Vyšehradě.

Jubilejní nemocnice Úrazové pojišťovny dělnické, Úrazová nemocnice v Brně, Výzkumný ústav traumatologický, známý dnes jako „Úrazovka“, byla postavená v letech 1930 – 1933 a stala se tak první úrazovou nemocnicí v Československu. První pacient byl přijat 1. 5. 1933. Projekt moderní pětipatrové budovy vypracoval prof. Ing. arch. Vladimír Fischer (1870 – 1947). Vedením nové Úrazové nemocnice byl v roce 1932 pověřen zakladatel československé traumatologie MUDr. Vladimír Novák (1891 – 1965), který svou funkci zastával neuvěřitelných 33 let!

Tato skrytá jednosměrka v Černých Polích mnohdy slouží nervózním řidičům jako zkratka směrem k nám. 28 října. Proč právě Traubova? PhDr. Hugo Traub (1879 – 1942) byl oblíbeným učitelem na II. české reálce v Brně. Byl skvělým řečníkem a uznávaným historickým badatelem. Věnoval se hlavně politickým dějinám 19. stol., událostem roku 1848 na Moravě, zpracoval řadu monografií význačných českých politiků. Byl členem Sokola. Po zahájení vyučování (1907) na gymnáziu v Křenové byl jedním z profesorů školy. Byl honorovaným docentem československých dějin na české technice v Brně. Z rasových důvodů byl však s manželkou Elly Traubovou (1887 – 1942) 29. 3. 1942 deportován do koncentračního tábora Terezín, odkud byli převezeni do Izbice. Zde oba manželé zahynuli. Dodnes není známo ani přesné datum úmrtí obou manželů.

Přesto, že základové zdivo kaple sv. Mořice pochází přibližně z roku 1300, první písemná zmínka o ní je z roku 1365. Byla jednou ze sedmi hřbitovních kaplí, které se nacházely v okolí svatojakubského kostela, a zároveň z nich byla největší. Na svém místě stála 522 let (od první písemné zmínky), poté musela v roce 1887 ustoupit svatbě německé Dívčí obecné a měšťanské škole korunní princezny Štěpánky. Brzy na to vznikla také dnešní ulice Rašínova, která značným rozšířením (průrazem do nám. Svobody) nahradila do té doby velmi úzkou uličku Hřbitovní.

Zřejmě nejzásadnější změnou hlavního brněnského náměstí bylo odstranění gotického kostela sv. Mikuláše, který byl jeho dominantou přibližně od roku 1231 až do roku 1870. Ještě před ním byla na jeho místě podle archeologických průzkumů velká kovářská dílna, nebo železářský výrobní areál! Kostel byl původně postaven pro valonské a italské kupce žijící v Brně. Na přelomu 14. a 15. století v něm kázal žák mistra Jana Husa Mikuláš Polák. Kostel dnes připomíná pouze mosazná deska, v místech, kde se nacházel presbytář. Bez této dominanty jsme už 150 let!

Koncem roku 1863 byl konečně schválen návrh na zřízení brněnského městského hasičského sboru. Brno mělo tehdy asi 65. 000 obyvatel. Na jaře následujícího roku měl sbor pouhých 6 mužů a prvním velitelem a zároveň cvičebním mistrem byl příslušník vídeňského hasičského sboru J. Gregorovič. Byl pro Brno vybrán za vzor. Také první výzbroj a výstroj byla podle vzoru vídeňských hasičů. Koho by dnes napadlo, že prvním sídlem městského hasičského sboru v Brně byla dnešní Stará radnice v Radnické ulici (tehdy Rathausgasse). Byly zde i stáje pro koně, skladiště a prostor pro mužstvo. V roce 1868 byla za 2. 000 zlatých zakoupena první stříkačka, která byla tažena koňmi. První automobilová stříkačka byla zakoupena v roce 1916, jenže z důvodu nespolehlivosti hasiči i nadále raději vyjížděli s koňmi. Nová požární ústředna byla otevřena 12. června 1940 v Lidické ulici (tehdy Neugasse), kde sídlí dodnes. Tehdy byla vyhlášena nejlepší stavbou svého druhu v protektorátu. Zásluhu na celém záměru této stavby měl poslední předválečný starosta města Brna Rudolf Spazier (1887 – 1963), který byl ovšem v den slavnostního otevření už 9 měsíců vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Požární ústředna v Lidické stojí na místě bývalé továrny Bartelmus a Donath.

Kavárna Bellevue se nacházela v domě na nároží dnešního Moravského náměstí a Joštovy ulice, který postavil v letech 1883–1884 jako sídlo pojišťovací banky Slávie brněnský stavitel František Alois Dvořák. Majitelem Bellevue byl známý brněnský kavárník Antonín Uřídil, který ji získal už v prvních letech druhého desetiletí dvacátého století. Nechal ji podle návrhu architekta a stavitele V. K. Muchy upravit v čistém a elegantním stylu vídeňské moderny a v roce 1913 ji slavnostně otevřel. Scházel se v ní umělecký výkvět českého Brna, sedával zde např. Leoš Janáček, Jiří Mahen, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek, později Oldřich Mikulášek či Jan Skácel.

27. 8. 1963 byla na brněnském vlakovém nádraží uvedena do zkušebního provozu první automatická úschovna zavazadel v tehdejším Československu. Princip automatu, který byl vyroben v NDR, byl vcelku jednoduchý. Cestující vložil do jedné ze schránek zavazadlo, vhodil minci, a tím získal klíček, kterým si schránku mohl později opět otevřít. Provoz automatů byl ještě nějaký čas prověřován. V následujícím týdnu bylo instalováno zařízení tohoto druhu na vlakovém nádraží v Praze. Článek o této novince vyšel také v brněnském Svobodném slově ve stejný den, kdy byla v Brně automatická úschovna spuštěna. Brzy se však ukázalo, že schránky slouží také jako úkryty pro kořist lupičů a podvodníků, kteří si ji jejich prostřednictvím předávali.

Prvním svobodně zvoleným starostou města Brna byl Brňan Antonín Haberler (1796 – 1873). Byl synem brněnského lékaře Josepha Haberlera (1752 – 1834). Funkci starosty vykonával v letech 1851 – 1855 a jeho zvolení tehdy potvrdil sám císař. Zasloužil se o zavedení kanalizace do ulice Ugartestrasse (dnešní Václavská na Starém Brně), vybudování mostu přes Svratku v Pisárkách, zřízení nového hřbitova v Zábrdovicích atd. S manželkou Marií bydlel v Jezuitské 21 (tehdy Jesuitengasse), dům však už mnoho let neexistuje. Narodilo se jim pět dětí - Františka, František, Leopold, Otílie a Marie. Od června 1855 je čestným občanem města Brna. Až do konce roku 1918 nesla dnešní Smetanova ulice název Haberlergasse (Haberlerova). Dvorní rada Anton von Haberler byl oceněn mj. Řádem železné koruny.

Jaroslav Brouk a Josef Babka nechali brněnskou „Broukárnu“ postavit podle návrhu architekta Miloslava Kopřivy v roce 1934 v České ulici č. 4, na místě, kde až do posledních dnů provozoval v původním starém domě své knihkupectví Joža Barvič. První výhradně obchodní dům v Brně byl na svou dobu velmi moderně vybaven. Byla v něm zřízena tzv. potrubní pošta až k pokladnám, samoobslužný prodej, prodej na úvěr, zásilková služba, dětské koutky, nabídkové katalogy a také odpočinkové zázemí pro zaměstnance. Nejen v Brně byl známý jejich slogan: „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka.“

Na základě císařského patentu z února roku 1770 (250 let!) bylo zahájeno 19. července téhož roku číslování všech domů na území města Brna postupnou řadou od Brněnské brány, která se nacházela v horní části dnešního Šilingrova námětí. Malý domek, který k bráně tehdy přiléhal, a ve kterém se vybíralo mýto, byl označen číslem jedna. Číslování bylo dokončeno až za necelých pět let, kdy počet domů v Brně dosáhl číslovky 537. Veškerá domovní znamení přestala být od tohoto okamžiku orientační pomůckou, na fasádách však zůstala a sloužila „pouze“ jako ozdobný prvek. Několik brněnských domů má své původní domovní znamení dodnes! Po třiceti letech číslování prošlo dalším vývojem a v roce 1867 (za vlády Františka Josefa I.) se začaly domy v ulicích číslovat způsobem, který známe v podstatě dnes. Zřejmě nejvýznamnější změnou tehdy bylo, že číslování ulic začínalo na tom konci ulice, který byl blíže k Velkému náměstí (dnes nám. Svobody). Ve stejném roce se stanovila také pravidla, že lichá čísla budou vlevo (1, 3, 5, 7…) a sudá vpravo (2, 4, 6, 8…). Každá ulice má své jméno a své číslování domů. Název ulice se nesmí na území Brna opakovat. Střed města bude tvořit Velké náměstí (nám. Svobody). Jednostranné ulice ponesou buď lichá, nebo sudá čísla, podle toho, na které straně ulice jsou domy postaveny. Náměstí se budou číslovat od severní strany, popřípadě od nejvýznamnější budovy na něm. Jeden vedle druhého ve směru hodinových ručiček. Rohové domy ponesou čísla obou ulic, do kterých zasahují. Toto poslední ustanovení dnes už neplatí, dům nese číslo té ulice, z níž vede do domu hlavní vchod. Dnes je číslování domů povinné a tabulka s číslovkou musí být dobře čitelná a viditelná nejlépe za každého počasí a v každé denní i noční hodině!

17. března 1939 přijel zvláštním vlakem na brněnské hlavní nádraží Adolf Hitler. Pár minut po 11. hodině vstoupil do svého opancéřovaného auta, v němž měl místo zařízené k stání. Průvod jel Palackého třídou (dnešní Benešova), Kolištěm, Lažanského náměstí (dnešní Moravské náměstí), dolů na Náměstí Svobody a Zámečnickou k Nové radnici, kde bylo oficiální uvítání. Palackého třída a Koliště byly tehdy liduprázdné k velké Hitlerově nelibosti. Stalo se to tím, že všichni Češi zůstali toho dne doma. U Nové radnice vítal Hitlera mezi jinými také syn brněnského nacisty Oskara Judexe, dosazeného právě na starostovský stolec.

Václav Babinský (1796 – 1879) byl jedním z nejznámějších špilberských vězňů. Byl typem loupežníka z českých lesů. Po příchodu Babinského na Špilberk zapsal písař do Kmenové knihy špilberských vězňů tato slova: „Tělesně zdráv, jinak velmi nebezpečný člověk. Byl ve spojení s velkou loupežnickou a zlodějskou tlupou, je velmi zchytralý a podnikavý. Dvakrát se pokusil o útěk vylámáním způsobem životu nebezpečným z velké výšky a ostatní naváděl.“ Babinský byl vysoké a silné postavy, měl hnědé vlasy a obočí, šedé oči, silnou hruď, široká ústa, zdravé zuby, kulatou bradu, na pravém rameni měl mateřské znaménko a mrkal pravým okem. Mluvil plynně česky a německy. Po 14ti letech strávených na Špilberku byl převezen do vězení ve Valdicích (tehdy Kartouzy). Propuštěn byl v roce 1861, kdy se starého a pobožného muže ujaly řádové sestry, které sloužily v kartouzské věznici. Poskytly mu ubytování ve svém klášteře, kde až do své smrti pracoval jako zahradník. Paradoxem bylo, že Babinský si zde často stěžoval na krádeže v zahradě a říkal, jak je svět špatný.

Karel Zeman (1910 – 1989) byl často nazýván kouzelníkem filmového plátna. Je průkopníkem trikových filmů a dodnes je jako jeden z mála českých režisérů uznávanou osobností světové kinematografie. Narodil se v rodině výrobce perleťových knoflíků. Obdivoval loutky a měl ohromný výtvarný talent. Po vojně začal pracovat v reklamě. V roce 1939 nastoupil jako vedoucí reklamního oddělení u firmy Baťa v Brně. V tehdejším Domě služeb v Kobližné ulici měl na starosti aranžování výloh, reklamních poutačů… Když přijel do Brna významný režisér Elmar Klos, nemohl ještě Karel tušit, že toto setkání bude takříkajíc osudové. Klos tehdy přijel do Brna natočit reportáž o aranžérské soutěži, v níž na celé čáře zvítězil právě Karel. Jeho práce Elmara Klose zaujala natolik, že mu nabídl práci v ateliérech ve Zlíně. Takto nenápadně začala kariéra budoucího světoznámého režiséra, scénáristy a výtvarníka. Zemanovým průlomovým dílem byla Cesta do pravěku (1955), avšak světovou slávu mu o 3 roky později přinesl Vynález zkázy. Ten byl okamžitě prodán do 72 zemí světa a stal se tak nejúspěšnějším českým filmem. Následoval Baron Prášil. V době brněnského působení Karel Zeman bydlel v Černovicích, v ulici Millöckergasse č. 21 (dnes Vítězslavy Kaprálové).

27. října 1963 ve 2.30 hodin se v železniční stanici Střelice uvolnilo z brzd 11 vagonů, které se daly samovolně do pohybu. Na spádu kolejiště získaly vagony vysokou rychlost a nebezpečně se rozjely. Veškeré snahy o jejich včasné zastavení pomocí 16 zarážek však selhaly a souprava se proto nekontrolovaně řítila k Brnu. Mířila do stanice Brno hlavní nádraží k 5. nástupišti na kusovou kolej č. 15c (dnes 13. kusá). Zde souprava narazila do čtyř tam odstavených vagonů, které byly prudkým nárazem vysunuty přes zarážedlo a plot až na ulici Nádražní (tehdy Tatranskou), kterou napříč přejely a nabouraly až do budovy Čedoku na rohu ulice Bašty. Celková škoda byla vyčíslena na 1,124.909 Kčs, 6 vozů muselo být z provozu vyřazeno, nikdo nebyl naštěstí zraněn. Tři viníci nehody byli potrestáni 12 až 22 měsíci vězení a podmínečným zákazem vykonávání funkce po dobu tří let.

Byl postaven v roce 1847 na dvou původně středověkých městištích pro rodinu brněnského velkoobchodníka Ernsta Johanna Herringa. Ve 14. stol. byl dům sídlem městského rychtáře Johanna z Rohru a jako takový byl po celou dobu jeho funkčního období městskou rychtou. V podzemí byly sklepní místnosti, které sloužily pro několikadenní bezpečnou internaci zadržených delikventů, než byli postaveni před soud. Byly zde také místnosti pro strážné, úřední místnost a hospodářské zázemí. Dnes je v těchto prostorách kavárna a dům na nám. Svobody č. 8 je sídlem Národního památkového ústavu.

První ulicí v Brně, která dostala svůj název podle osobnosti, je dnešní ulice Masarykova. Stalo se tak 11. září 1836. Od středověku nesla název Židovská, protože procházela brněnskou židovskou čtvrtí a ústila do Židovské brány. Říkalo se jí také Sedlářská podle starého řemesla sedlářů. Na počest tehdejšího panovníka Ferdinanda V. Habsburského byla v roce 1836 slavnostně pojmenována jako ulice „Ferdinandova“. Bylo to vůbec poprvé, kdy ulice dostala jméno po osobnosti. Stalo se tak po písemném svolení panovníka. Ve stejném období byla rekonstruována stará Židovská brána, která byla po skončení rekonstrukce pojmenována bránou „Ferdinandovou“.

Víte, že v Brně máme „Rohlík“, který měří přibližně 160 metrů? Od roku 1937 nové pětipodlažní budově Zemského vojenského velitelství a velitelství 3. sboru v Brně v Kounicově 65 pro svůj tvar nikdo neřekne jinak, než „Rohlík“. Během 2. sv. války byl v budově štáb německého wehrmachtu. Od roku 1951 zde sídlila Vojenská akademie Antonína Zápotockého, od roku 2004 slouží budova Univerzitě obrany a veřejnosti je nepřístupná. Projektem „Rohlíku“ byl tehdy pověřen významný brněnský architekt Bohuslav Fuchs (1895 – 1972). S internetovým portálem rohlik.cz nemá tato instituce samozřejmě nic společného.

Nájemní dům Egidia Philippa na Obilním trhu č. 4 byl postaven v roce 1885. Se svojí manželkou Zdenkou zde bydlel dramaturg, divadelní kritik a prozaik Lev Blatný (1894 – 1930). Prvních 28 let života zde bydlel jejich syn, básník a překladatel Ivan Blatný (1919 – 1990). Několik let zde žil brněnský básník a dramatik Josef Kainar (1917 – 1971), jeho matka Josefa žila od roku 1945 v bytě Ivana Blatného jako jeho hospodyně. Bydlel zde také Ivanův dědeček, komerční rada a majitel opticko-mechanického závodu v Brně Arnold Klíčník (1857 – 1935), lékař a pedagog na Německé technice v Brně Hans Hammer (1864 – 1905)…

První písemné zmínky o Měnínské bráně pocházejí z roku 1293, tehdy se však brána nacházela přibližně v místech souběhu dnešních ulic Jánská – Kobližná. Dalo by se říct, že byla o ulici vedle a vše nasvědčuje tomu, že Měnínská brána jako jediná brána středověkého Brna změnila svoji polohu. Důvodem přemístění byl městský potok, který ulicí Kobližnou protékal a zejména v době dešťů velmi znesnadňoval průjezd vozů branou. Podoba brány, jakou známe dnes, vznikla kolem roku 1500, tehdy však měla 4 podlaží!

Víte, že prostor před nádražní poštou zaujímal prastarý židovský hřbitov? Krátce po vypovězení Židů z Brna byly náhrobky vytrhány ze země, použity do základů nových domů, k dláždění ulic, a také do zdiva městských hradeb. Dnes tudy po vysokém náspu zeminy jezdí tramvaje, auta, autobusy… Kameny s hebrejskými texty byly postupně nalézány na různých místech historického jádra města Brna. Všechny dosud nalezené jsou dnes uloženy v Muzeu města Brna v depozitáři na hradě Špilberku.

Lékárna v Pekařské ulici č. 5 byla původně otevřena v domě naproti přes ulici, kdy nesla název lékárna U Božího oka. Nejstarším známým majitelem byl lékárník Johann Eder (1756 – 1827), který zde svůj obchod otevřel v roce 1807. Po jeho smrti v živnosti pokračoval syn Emanuel (1792 – 1866) a až do své smrti Johannův vnuk Franz (1821 – 1894). Oblíbená lékárna poté vystřídala další majitele (Johann Brichta, Hilda Šafářová, Hermann Schnitzler…) a po roce 1920 byla přestěhována na protější stranu, kde v domě č. 5 sídlí dodnes.

První podnik pozdějšího významného brněnského cukráře a kavárníka Emanuela Tomana (1874 – 1952) se nacházel od roku 1905 na Starém Brně. Provozoval zde cukrárnu s pekárnou. Jeho druhým působištěm se stala Česká ulice č. 19, v tehdy ještě malém jednoposchoďovém domečku. V roce 1924 se Tomanovi naskytla příležitost ke koupi domu na nám. Svobody č. 22, kam přemístil svou kavárnu z České. Toto nové, třetí a zároveň poslední sídlo Tomanova podniku na hlavním brněnském náměstí znamenalo v jeho životě nejvíce. Po roce 1948 byl Tomanův podnik znárodněn, až do devadesátých let zde fungovala cukrárna Nitra.

Dnešní budova Semilassa stojí na místě starého zájezdního Morgensternova hostince. Původně patřil k panství Schaffgotschů a od roku 1869 se stal i konečnou stanicí koněspřežky. V zahradě hrávala vojenská hudba, v neděli se konaly poutě a hostinec byl velmi oblíbeným cílem rodinných výletů. K významným hostům patřil také světoběžník, kníže Hermann Pűckler-Muskau (1785 – 1871), který v hostinci dokončil svůj cestopis „ Semilasso v Africe“. Cestopis měl tehdy velký ohlas a jméno „Semilasso“, jež spisovatel užíval jako svůj pseudonym, tak přešlo do názvu hostince.

Loupežný vrah Josef Čapek (1833 – 1866) se narodil v Olešnici na Moravě a zemřel v Brně. Celý život zahálel a svou marnotratností přišel o všechno, co mu jeho rodiče dali. V Juliánově provozoval řeznickou živnost, o tu však přišel také. Byl bez zaměstnání a stal se tulákem. V boskovické hospodě se seznámil s kočím Chládkem, který z trhu vezl kukuřici. Čapek se k němu připojil, poté už odjeli spolu směrem k Brnu. Cestou Čapek Chládka dvakrát uhodil do hlavy tak, že kočí Chládek padl do vozu a byl mrtev. 9. 10. 1865 byl Josef Čapek odsouzen k trestu smrti provazem. Poprava byla vykonána 31. 1. 1866 v Brně za domkem kata na tzv. Cimplu v Údolní ulici. Delikvent Čapek si naposledy přál kávu, víno a fajfku s tabákem, což mu bylo splněno.

Víte, že Brno ukrývá mnoho pokladů? Jedním z nich je už více než 100 let zasypaný unikátní železniční kamenný viadukt, vedoucí od řeky Svratky k brněnskému Hlavnímu nádraží. Je dlouhý téměř 700 metrů, má 72 oblouků a dokonce jsou na něm ještě pořád položené koleje! Po jeho části přijela do Brna první parní lokomotiva. Několik oblouků, sloužících jako most, můžete spatřit i dnes. Jsou památkově chráněné. Dodnes není zcela jasné, jakým způsobem se v 90. letech 19. stol. postupovalo při navážení zeminy na viadukt. Zajímavé také je, že ve střední Evropě tak velký a tak starý viadukt není, což potvrzuje další brněnské prvenství. Podle historiků jsou klenby v tak dobrém stavu, že by po nich vlaky opět mohly začít jezdit. Stavba tohoto mimořádného díla tehdy trvala necelých 5 měsíců a dokončena byla v roce 1838.

Víte, že lékárna U červeného raka má rovných 400 let? Jde o jedinou lékárnu v České republice, která se na stejném místě nachází prokazatelně a nepřetržitě už od roku 1620! První zmínky o ní pochází dokonce už z konce 16. stol., byť samotný dům měnil během staletí svou stavební podobu. Dům, v němž se lékárna nachází dnes, byl postaven v roce 1907. Zřejmě nejstarším známým lékárníkem a majitelem domu byl Georg Braun, který byl za brněnského měšťana přijat 7. 11. 1619. Zemřel o 5 let později. Masarykova ulice, v níž se lékárna nachází, nesla tehdy název – Sedlářská.

Oskar Judex (1894 – 1953) se velmi angažoval v nastupujícím nacistickém hnutí. 15. 3. 1939 přišel na radnici s vyhláškou, kterou se vyhlásil starostou města Brna. Dosavadního starostu Rudolfa Spaziera vyzval, aby odešel na dovolenou. Spazier neuposlechl, snažil se úřadovat dále, a proto byl 23. 3. 1939 předvolán na Gestapo, kde dostal příkaz nezasahovat do správy města. Oficiálně byla pravomoc starosty do rukou Judexe vložena 3. 7. 1939 nařízením říšského protektora. Po válce byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Vězněn byl mj. na Cejlu.

Víte, že obec Komárov (tehdy Kumrowitz) vynikala tím, že se v ní každý rok pořádala tradiční a velmi oblíbená koláčová slavnost? Konala se už od dob třicetileté války a potkávalo se na ní doslova celé Brno! Tradice vznikla tak, že když se v roce 1645 Brno ubránilo švédskému obležení, zavládlo všeobecné nadšení a brněnští měšťané se zavázali, že budou každoročně na den Nanebevzetí Panny Marie všechny poutníky hostit koláči. Protože kapacita komárovských hostinců brzy nestačila, začali prostí obyvatelé Komárova koláče rozdávat před svými usedlostmi. Před domky bývaly provizorní lavice, nebo starý soudek s prknem. Oblíbená koláčová slavnost zanikla až na konci 19. století.

Díky poloze ve středu Brna, byla ulice Kozí vždy obdařena mnoha pohostinskými provozovnami, které však už dávno zanikly. Hostinec U zlaté konvice, U černého kozla, U Tomků, U zlatého hřebene, U daňka… Po zrušení zájezdního hostince U tří knížat v roce 1876, který byl na dolním nároží Jánské a Poštovské, v souvislosti s vybudováním velké poštovní budovy, vznikl zájezdní hostinec U tří knížat v roce 1881 v Kozí č. 15, což tehdy bylo v místech dnešního nároží Kozí a Dvořákovy! Provozoval jej Hermann Freund, později Ernestine Zahová. V rámci přestavby středu města na přelomu 19. a 20. stol. hostinec U tří knížat v Kozí zanikl a došlo ke zboření většiny domů. Postavily se nové, a aby toho nebylo málo, došlo k jejímu zásadnímu přečíslování do dnešní podoby od Kobližné. Původně bylo totiž číslování v Kozí vzestupné od Jakubského nám. č. 2 – 14 vpravo a 1 – 19 vlevo! Dnešní Kozí ulice je také o mnoho širší.

Víte, že Ústavní soud (historický název – Zemský dům) v Joštově 8 je největší budovou na brněnské okružní třídě? Dokončena byla v roce 1878 na místě, kde občas hostoval cirkus, nebo se konaly trhy kuchyňským zbožím. Vstup byl tehdy z boku budovy, z dnešní České, kde dosud stojí původní krytý nájezd pro kočáry. Autorem kamenických prací je akademický sochař Adolf Loos st., který však brzy na to zemřel. Pamětní schránku s dobovými dokumenty z roku 1878 se podařilo najít až v roce 2014!

Víte, že slavný herec a režisér Hugo Haas (1901 – 1968) emigroval před hrozbou nacismu 1. dubna 1939, navíc v den, kdy má Hugo svátek? V odpoledních hodinách nastoupil se svou manželkou Bibinkou do taxíku před svým tehdejším bydlištěm v pražské Jungmannové ulici č. 9, a když u Wilsonova nádraží vystupoval, šofér řekl: „Mistře, styděl bych se, kdybych si vzal od Vás peníze“! To ještě Hugo netušil, že se do své milované vlasti vrátí, byť jen na pár dní, za více než 24 let!

Víte, proč se některým brněnským uličkám říkalo „psí ulička?“ Protože některé byly tak úzké, že by se jimi protáhl tak možná pes. Vznikaly obvykle mezi dvěma bloky domů a sloužily mj. ke svádění splašků, odpadní a dešťové vody do níže položené části města. Bývaly však zdrojem zápachu a místem zárodků epidemií cholery a moru. Jednou z dochovaných je dnešní Průchodní, která však byla při přestavbě města posunuta o 12 m dále od Zelného trhu a také zmizelo její zalomení.

Víte, že Jiřímu Mahenovi byl ve svatební den (6. 10. 1919) odcizen zcela nový klobouk? Zloděj mu na věšáku nechal starý obnošený. Stalo se tak podvečer, kdy se novomanželský pár cestou z kina na chvíli zastavil v kavárně Bellevue. Tento fakt zjistil Mahen při odchodu z kavárny. Kdo ví, jestli oběma pánům vyměněný klobouk padnul? A co na to jejich manželky?

Víte, že „tátou“ Hašlerek je velkopodnikatel cukrovinkami František Lhotský (1884 - 1954)? Souhlas Karla Hašlera (1879 – 1941), aby bonbony proti chrapotu a kašli nesly jeho jméno, získal Lhotský 13. 12. 1920 přímo v kabaretu Lucerna. Hašler dobře věděl, že na takto zdarma šířené reklamě svého jména rozhodně neprodělá. Přiznejme si však, že Hašlerky už nejsou, co bývaly.

Víte, že v roce 1851 založil velkoobchodník Moritz Bauer (1812 – 1895) na pozemcích dnešního výstaviště Starobrněnský cukrovar? Až na vilu majitele, tzv. Bauerův zámeček, který stojí dodnes, všechny původní budovy při výstavbě brněnského výstaviště zanikly. V roce 1925 byl interiér zámečku přestavěn podle světoznámého architekta a brněnského rodáka Adolfa Loose (1870 – 1933). Už víte, proč v autobuse slyšíte „příští zastávka Bauerova?“ Ulice a zastávka však už nese název po vnukovi Viktorovi.

Víte, že osobním kuchařem a posléze rodinným přítelem Vlasty Buriana (1891 – 1962) byl pan Jaromír Trejbal (1905 – 1995)? Burian si ho doslova koupil v nejlepším pražském lahůdkářství Na Příkopě německé firmy Lippert. Nabídnul mu tehdy 10. 000 korun měsíčně! Trejbal se u Lippertů rozloučil a za 14 dní vařil u Burianů první oběd. Jaromír Trejbal se narodil v Lounech do rodiny kováře, zemřel v Praze téměř zapomenut.

Víte, že slavný herec, režisér, scénárista a buldozer ženských srdcí Hugo Haas (1901 – 1968) nikdy nevlastnil vůdčí list (řidičský průkaz)? Podle slov jeho manželky Bibinky byl velmi nešikovný a tak nějak si zvykl jezdit převážně taxíkem. Později v Americe za první honoráře Bibince koupil auto, aby přece svého Huga na natáčení a do divadel mohla vozit! Mnohdy za jízdy: „Proboha, jak to řídíš! Vždyť já jsem přece ve voze!“

Víte, že prvním brněnským městským zahradníkem byl Antonín Šebánek (1818 – 1870)? Byl autorem myšlenky a také projektu na zřízení parku na špilberském kopci. Veškeré zemní a zahradnické práce vedl až do své smrti. Podle jeho plánů se také změnil Lužánecký park na park anglického přírodního stylu. Je držitelem Zlatého kříže Františka Josefa I.“

Víte, že Spejbl má rovných 100 let? A víte, že křestním jménem je Josef? Když ho v roce 1919 řezbář Karel Nosek stvořil z lipového dřeva, zcela jistě netušil, že se tato loutka dostane do celého světa. Zajímavé je, že Spejbla si u Karla Noska tehdy objednal loutkoherec Josef Skupa (1892 – 1957), který Spejbla obecenstvu poprvé představil v roce 1920. Spejbl se měl tehdy stát karikaturou přechytralých měšťáků. Syn Hurvínek se narodil v roce 1926.“

Rodina Haasova pocházela z Holic, kde Hugův dědeček Samuel vychoval svých 5 dětí, mezi kterými byl i Zikmund, táta Pavla a Huga. Zikmund Haas (1871 – 1944) byl původně obchodním cestujícím. Do Brna se přistěhoval koncem 19. století a usadil se tu. Byl zdatný obchodník s obuví a švec. Nad svými obchody měl logo „Obuv českého průmyslu U zajíce“. První a zároveň hlavní obchod měl v Zámečnické 2, později založil pobočky ve Ferdinandově (dnes Masarykova) 32 a v Nádražní 1. Měl se co ohánět. Když obešel své 3 krámky, dlouho si poté poseděl u verpánku. Své dva syny posílal jak do německých, tak do českých škol. Haasovi byli hrdí na to, že jsou česká rodina a dávali to pořád a všude najevo. Podle jejich dlouholeté hospodyně Františky Staňkové, se u nich doma mluvilo vždy jen česky! Také proto zůstal Hugo duší brňákem, i když na různých místech světa. Vždy říkával: „Já jsem takovej českej žid“.

Rodina držela těsně při sobě, duší byla maminka Olga (1876 – 1933), rozená Epsteinová, narozena v Rusku. Byla dcerou úředníka Paroplavební společnosti z Oděsy, krásná a múzická bytost a vynikající kuchařka. Hugo od malička rád jedl, prakticky celý život bojoval s nadváhou. Všude se chlubil, že jeho maminka vaří nejlepší boršč na světě, mazala nejlepší chleba se sádlem a co teprve nudle s mákem! Byl velký gurmán, maminku velmi miloval. Na její ukolébavky vzpomínal celý život. Vztah k poezii a k hudbě zdědil po ní. Hugův starší bratr Pavel (1899 – 1944) chtěl být hudebním skladatelem. Stále doma muzicíroval. Tehdy ještě bydlela rodina Haasova v Gomperzově (dnes Bezručova) 5, kde se oba bratři Haasové narodili. V r. 1908 se celá rodina Haasova přestěhovala do Biskupské 8, do zcela nového bytu ve 4. poschodí. Čtyři a čtvrt pokojový byt s pokojíčkem pro hospodyni Františku Staňkovou měl výhled směrem na Zelný trh a z ložnice rodičů byly vidět věže katedrály sv. Petra a Pavla. Oba kluci si hrávali před domem, pojilo je velmi silné pouto. Hugo (1901 – 1968), i když byl o 2 roky mladší, Pavla chránil. Pavel měl od mládí silné astma a byl celkově slabší. Hugovo astma se začalo projevovat přibližně rok před Pavlovou smrtí v Osvětimi.

Podle školních výsledků měli oba bratři předpoklady pro uměleckou kariéru. Na profesorské poradě (18. 5. 1917) byl Hugo pokárán pro nedostatečný prospěch a vyhozen z reálky v Antonínské. Po pravdě to bylo tak, že koncem 1. sv. války byly povolávány do války i mladší ročníky. Hugo měl jasno, do povolávácího rozkazu napsal: „Jděte s válkou do prdele“. Škola se s ním rozloučila. Pavel byl v prospěchu o trochu lepší, ale ne o mnoho. Co se syny? Říkal tatínek Zikmund. Na studia ne, do krámu ne, co z vás bude? Ve skutečnosti se ale nikdy vážně nerozčiloval. Hugo chtěl studovat na konzervatoři zpěv. Výsledek přijímací zkoušky hodnotil ředitel konzervatoře, sám Leoš Janáček vlídně, ale jednoznačně: „Haasi, třeba by to s Vámi šlo u činohry“. Snad tehdy ani netušil, jak pravdivý měl odhad. Hugo se přitom o herectví nezajímal. Tehdejší ředitel brněnského divadla Václav Štech mu dal malinkatou roličku, byl z něj ohromen. Přítelíčku, říkal Štech, co kdybyste podepsal smlouvu v činohře? To byla rána! Hugo ale smlouvu podepsat nepřišel. Nevěřil si a měl strach. Za 2 týdny přišel k otci do krámu divadelní sluha, že prý se ředitel na Huga velmi zlobí. Otec zakročil a řekl: „To jsou naši zákazníci Ti lidé od divadla. Nesmíme si je rozhněvat! Hned zítra zajdeš za ředitelem a omluvíš se.“ Hugo poslechl a šel. Třásla se mu kolena, ale ředitel ho uvítal s úsměvem a vytáhl smlouvu. Ani to nečtěte a podepište. Hugo podepsal a šel domů. Hugo přišel domů a řekl: „Tak jsem členem brněnského ND.“ Otec tehdy pronesl nezapomenutelnou větu: „Tak vidíš. A teď si všichni od divadla budou u nás kupovat boty“. Sedl za stůl a napsal své ženě Olze, která byla právě na léčení v Dauvillu, telegram. „Hugo je u divadla“. Odpověděla obratem. „Ty vole, Tobě člověk nemůže svěřit ani ty děti“. Ve svém rodném a milovaném Brně strávil Hugo své první nejen umělecké začátky.

Naposledy Hugo Brno navštívil v roce 1968, díky své neteři Olze, která ho ve Vídni pravidelně navštěvovala. Olga vzpomíná: Hugo šel na vídeňském nádraží do pokladny koupit lístek. Přinesl mi do kupé kufr a k mému překvapení se posadil. „Ty jedeš se mnou? Jo! Na tři dny. A proč tak krátce, když ses konečně rozhodl? Ten chlap v trafice na rohu by nevěděl co se mnou je. Na delší dobu nemůžu“. Ty tři dny byly ovšem nabité. Lidé ho na ulici poznávali, zastavovali, chtěli s ním prohodit aspoň pár slov. Tehdy nebylo maso. Pod Redutou jsem měla známého řezníka. Hugo čekal před krámem se svým Dodouškem. Řeznice se ptá: „Není to pan Haas? No, je. Honem šla dozadu pro krásné maso. Taky něco pro pejska. Můžou to být telecí nožičky?“ Doma jsem to vařila a pes pořád loudil. „Můžu mu to dát? Jo, když to chce“. Furt žral a žral. Ráno Hugo seděl zelený na posteli. „Co se stalo? Dodoušek celou noc nespal a já taky ne! Bylo mu špatně z těch telecích nožiček“. Poblil se a ještě jednou a potřetí na odpolední návštěvě u doktora Vondráčka. Brali to tehdy s humorem. Byl to Hugo, kterého měli rádi. „Nic si z toho nedělejte, mistře! My to utřeme“. Po čase přijel doktor Vondráček do Vídně k Hugovi na návštěvu. Hugo otevřel, chvíli koukal a povídá: „Jejda, pane doktore, pojďte dál, to jsem rád, že Vás vidím, a račte se tady vyblít, kde je Vám libo“.

Byly to tehdy krásné tři dny. Hugo byl velmi dojatý. Šli jsme cestou na vlak do Biskupské ulice, kde prožil své mládí. Nechala jsem ho před domem chvíli samotného. Stál a plakal. Naléhala jsem, aby v Brně ještě zůstal. Za nic na světě nechtěl. Doprovodila jsem ho na nádraží a odjel. Navždy se Hugo do Brna vrátil jen o několik měsíců později. Je pochován s celou svojí rodinou včetně syna Ivana na Židovském hřbitově, s výjimkou manželky Bibinky. Ta je pochována na hřbitově vídeňského předměstí Maria Enzersdorf.